Fight or die

Dopolední slunce mě pálí do krku. Kontroluju svůj obraz ve výloze. Džíny, triko s límečkem, brejle. Působim seriózně. Zkusim přidat nenucenej úsměv. Moc to nejde. Nerozhodně přešlapuju. Je to těžší než sem myslel. Zběžně si utírám zpocený ruce do kalhot a složený A4 přendávám do kapsy u bundy. Už se takhle odhodlávám hezkou chvilku. „Můžeš tu buď stát a čekat do soudnýho dne nebo začít něco dělat. - Nebo prostě říct, že na to nemáš…“ Vycházim zpoza rohu. Narovnat záda. Hlubokej nádech.

Vrznou dveře.

Cejtim chlad z klimatizace.

Za dvě minuty sem venku. Tak to bylo rychlý. Nikoho nehledaj, ale životopis si vzali. Náladu mi to nekazí. Už sem do tý vody skočil, teď jen udělat první tempo.

…

Pár dní na to. Jiná ulice, jiná čtvrť.

Otevřenejma dveřma vcházim do kavárny. Vevnitř seděj u dvou stolů lidi, zahrádka je plná tak z půlky. Nad prostorem se vznáší nějaká náladovka z rádia. Za barem kmitá mladá holka, na place se činí usměvavej kluk. U kasy zádama ke mně stojí ženská. Kamarádka naproti ní jí očima naznačuje, že tu má hosta. Otáčí se.
Je trochu při těle, kaštanový vlasy s nádechem zrzavý má vyčesaný nahoru do culíku, na čele brejle. Statná padesátnice - nezakrývaný vrásky prozrazujou věk. Má přísnej pohled a trochu zkoumavě mě pozoruje, jak jdu k ní. Není pochyb o tom, kdo tu dělá manažera. Mohla by zrovna tak dobře dělat zdravotní sestru, vedoucí na poště nebo úřednici na studijnim.
S takovýma sem to ovšem vždycky uměl. Působěj přísně, ale když se dostaneš přes tu hradbu mračení a vážnejch gest, stanou se z nich hodný tety, který ti přinesou dát ochutnat domácí koláč, co včera upekly. „Že by se na Tebe konečně usmálo štěstí…?“

„Dobrý den, vy jste manažerka?“ nenechávám jí odpovědět a jedním dechem pokračuju „Hledám práci - vrchní, pomocník v kuchyni, cokoliv…“

„Máš nějaký zkušenosti?“

Podávám jí připravený cvčko - „Dělal sem v Praze v nočním baru a příležitostně v jedný menší kavárně.“ Nasazuje si brejle a začíná číst.

Z tý lži se mi vždycky začnou potit záda.

Nekonečně dlouho kouká do papíru. Pak promluví.

„Jak můžeš dělat? Kdy máš čas?“ Odpovídám, že sem student a makat můžu každej den od pěti a kdykoliv o víkendu. Pot mi stejká po zádech až mezi půlky.

Kouká střídavě na mě a znova do papíru. Chvíli na mě mluví. Kontroluje adresu, reference, telefon. Použila pár slov, kterejm nerozumim, ale vypadá to, že si toho nevšimla. Už se mnou nějakej čas ztratila - zdá se, že se jí docela zamlouvám. S povzdechem ke mně zvedá oči.

„Hele měla sem tu už spoustu lidí, každou chvíli sem někdo chodí žádat o práci. Ale já potřebuju někoho, kdo to už dělal. Máme tu skoro třicet druhů kafe a většinou dost frmol. Dělals to už někdy? Umíš udělat kafe?“ Její intonace mě ujišťuje, že nemyslela jenom „turka“.

Vteřina zaváhání a nerozhodnej úsměv mě usvědčujou.

„Ok, tvoje číslo mám, když budu potřebovat, tak ti dám vědět…“

Těmhle slovům pro změnu rozumim úplně přesně. Poděkuju a s pokusem o úsměv vypadnu ven.

Jdu po ulici a koukám po dalších hospodách. Odraz mojí postavy, co se leskne ve výlohách, je už zase přihrbenej. Pokaždý, když vylezu ven se stejnym výsledkem, klesnou mi ramena o trochu níž. Umim blbě anglicky, shánim job v odvětví, se kterym nemám žádný zkušenosti a navíc je to vlastně vůbec poprvé v mym životě, co žádám o práci.

Obešel sem tu už dost barů, kaváren a restaurací a ještě mě jich zjevně dost čeká. 

Pozdě odpoledne přicházim domů. Ze všech životopisů, co sem si vytisk, mi nezbyl jedinej. Dveře jsou otevřený a přes síť proti mouchám se nese nějaká indie muzika. Mick stojí u plotny a kuchtí si něco k večeři. Dneska ráno se vrátil z tejdenní služebky, užívá si volno.

Od rána jsem na nohou, mám dost. Ztěžka dosedám na gauč.

„Čus brácho, už si doma?!? Tak brzo sem tě nečekal…“ olizuje vařečku a trochu překvapeně kouká na můj výraz, ve kterym se zračí směsice údivu, nechápavosti a pobouření.

„No myslel sem, že budeš pryč vo dost dýl - do noci - prostě dokud něco nenajdeš…“

Dochází mi, že „shánět práci“ tak jak sem o tom měl představy z domova a shánět práci jak se to dělá tady, budou nejspíš dvě dost odlišný věci...