Můj první mejdan

„Osm! Osm vole… Vlastně skoro devět.“

„Já dvě, ale přijel sem nedávno …“

„Cha! Tak to se zeptej Bruna, ten vede… Zatím.“ zubí se sebejistě Pedro.

Sedim hluboko zanořenej v pohovce, usrkávám ze sklenice a celkem nevzrušeně pozoruju tu konverzaci.

Pedro, Mariu, Mustafa a Filipi se trumfujou, kdo tu sbalil víc holek. Sou to mladý kluci, ještě trochu telata. Jak je tak poslouchám, vrátil sem se do svejch šestnácti. Vyptávaj se jeden druhýho, kdo jich má na kontě víc. Nejmladší je Mustafa, přiletěl nedávno z Istanbulu - vyplesknutej naivní mladej zajíc, ostatní maj tendenci ho trochu mistrovat. Dopíjim a než se stihnou zeptat mě, zvedám se a jdu si pro pití. Neměl sem tu na ženský zatím vůbec náladu a navíc - „dneska radši piju.“

Ještě že tu nebydlim. Z malýho večírku na privátě - v pěknym bytě v centru - se vyklubala slušná party. Deset pozvanejch lidí se během dvou hodin rozrostlo odhadem tak na čtyřicet. Většina jsou moji spolužáci ze školy. Probíjim se davem do kuchyně, cestou zdravim známý tváře a připíjim si s těma, co sem ještě neznal.

Během toho si uvědomuju, že pár spolužáků už je pěkně mimo. Vlastně poprvé je vidim pít a vůbec poprvé je vidim opilý. Některý to moc nezvládaj, takže tu a tam někdo něco rozleje, upustí sklo nebo upadne.

Než dopiju další pivo, několik párů už se po sobě plazí. Jak už to tak bejvá, alkohol dává zlomyslně dohromady i dvojice, u kterejch by to nikdo nečekal – nejspíš ani samotný aktéři ne. A už vůbec ne za střízliva. Pár morálních kocovin už sem zažil, takže to pondělí ve škole jim nezávidim.

Před půlnocí sem potkal u ledničky Kaia. Je tu doma. Právě přišel z práce, a když viděl tu spoušť, usoudil, že nejrozumnější co může v tuhle chvíli udělat, je dát si panáka. Sdělil mi nejnovější info o plánovanym vejletu a taky že asi zabije Pedra, kterej celej tenhle mejdan spískal. Jsme s Kaiem hodně dobrý kamarádi, oba tu budem stejně dlouho, necelý dva měsíce. Brzo sme přišli na to, že i když on je ze Sao Paula a já z Prahy, máme na spoustu věcí podobnej názor.

Přichází Filipi, taky Brazilec - slušnej kolohnát - a Mustafa. „Jak to ten člověk dělá… Anglicky umí mizerně jako já, ale furt má nějakou holku…“ ukazuje do davu. Na kraji pohovky se do sebe doslova vpíjej Bruno a Švýcarka Elody. „Ta holka má zadek dost velkej i na můj vkus.“ odtuší Filipi. „Na můj taky. - A to už je co říct.“

„Máš pravdu, Bruno anglicky moc dobře neumí…“ povídá Kaio a kopne do sebe panáka „ale cizí jazyk nemusí bejt vždycky jenom překážka...“

„Navíc je jedno, jak umíš cizí jazyk, když jí ten svůj nacpeš hned po první větě do krku.“ dodávám já, zatímco všichni čtyři pozorujem tu živočišnost.

Jako by nás slyšeli, dvojice si najednou dává pauzu a Bruno si to namíří rovnou k nám. Natáhne se do lednice pro pivo a přitom se světácky usmívá. Je to malej skřet s kšiltem na stranu a džínama o dvě čísla většíma. Ale u holek má bůhví proč úspěch, to se musí nechat.

Cestou do koupelny, kam se jde před odchodem upravit, kolem nás prochází Elody. V tu chvíli se ho Mustafa bezelstně ptá: „Hele jak to máš vůbec s tou malou Thajkou, co minulej tejden odjela, Boon se myslim jmenovala… Já myslel, že spolu pořád chodíte?“ Obracim oči v sloup, Filipi se rychle napije, Kaio v sobě dusí smích. Zdá se ale, že alpská venuše nic neslyšela. Bruno je ovšem profesionál. Zátka zasyčí, týpek upije a povídá: „Je mi to líto… Vztahy na dálku obecně moc nefungujou, a tak sem to nechtěl nějak bolestně prodlužovat…“ A když už je Elody v bezpečný vzdálenosti, nakloní se k Turkovi a trochu podesraně dodá: “Příště se mě na takový věci ptej, až tu budu sám, ty vole…“ Když se Elody vrátí, odcházej s Brunem ruku v ruce.

„Kdybych od Maria nevěděl, že si Bruno s Boon obden telefonujou, skoro bych mu věřil.“ naklání se k nám Filipi „Boon sem prej chce přijet zase někdy v lednu, a to už bude zase pryč Elody.“ zakření se spiklenecky.

„Ale vždyť řikal, že se spolu rozešli?!“ - zkoumavě pozoruju, jestli ten Turek není náhodou blonďatej. „Jak tyhle mohli dobýt polovinu Evropy, to nepochopim.“  Kaio se shovívavě usměje. „Boon má přijet až v lednu…“ napovídá…

Nic…

„Do tý doby je lepší holka s velkym zadkem tady, než holka s malym zadkem tam.“ dodává Filipi, kterej už to nemoh vydržet.

Konečně se mu rozsvěcuje žárovka nad hlavou.

„Lepší teplý pivo než studená Švýcarka.“ dodávám, spíš tak pro sebe, já. Tentokrát vidim otazníky nad hlavama všech třech. „Eeah...“ nadechuju se, abych to vysvětlil. „Ale nic…“ polykám pivo a splachuju toho Cimrmana, co se ztratil v překladu.

„Hej! Vypadněte s tim ven!“ přerušuje drbárnu Kaio a pakuje na balkón borce, co chtěli to brko odpálit normálně v obýváku. Uvolňujem zácpu před ledničkou a já si jdu zase sednout do hloučku před televizi. Sice je zapnutá, ale není puštěnej zvuk. Místo toho hraje z repráků nějaká brazilská muzika. Zpívaj ovšem španělsky, pokud se nepletu, tak nevim.

Vedle mě si sedá Renáta. Blondýna z Ria, dokončila u nich veterinu a sem si přijela zlepšit angličtinu, aby pak doma mohla ošetřovat mazlíčky i bohaté zahraniční klientele. Na první pohled už má dost. Chvíli se mi snaží vysvětlit, že jí dneska změnili rozvrh ve škole (což mi řikala už dneska ve škole), pak se kolem mě chvíli jen tak kroutí a pak zničehonic vyhrkne: „Chceš se líbat?“ rozkašlu se, pití mi teče po bradě. Zrovna tohle sem nečekal. Chvíli jí trochu hořce pozoruju. „Kdes byla včera večer, když sem lez do studený postele…“

„Eehr, nechceš si dát nejdřív se mnou panáka?“ – přikyvuje a snaží se o rozpustilej úsměv. Musim se smát, ještě sem jí takhle neviděl. „Tak já pro to skočim.“ zvedám se, abych se taktně vypařil.

Jednak sme dobrý kamarádi a bylo by to divný - jako kdyby spolu něco měli Chandler a Phoebe. Jednak taky tipuju, že bude brzo zvracet. A kromě toho – „dneska radši chlastám.“

S plnou sklenicí se připojuju ke skupince, kde má momentálně slovo Tatiana. Mladá holka, dělá v jedný auditorský firmě v Moskvě. Nenávidí Putina. Miluje U2. Je alergická na včelí bodnutí a tatínek se jí to kdysi po jednom žihadle snažil rozehnat vodkou. Přežila to, ale alergická je furt. Zato vodky snese skoro tolik co já piva. Ideální sparing partner pro dnešní večer. Kecáme o hokeji, cestování a Karlovejch Varech.

Než se otočim, je půl druhý v noci a nejvyšší čas vyrazit na vlak. Jdu se rozloučit s Kaiem. Zrovna s Filipim a Alejandrou řešej, čí jsou ty boty na protější střeše. „Kriste, tady to dneska nedopadne dobře.“ 

„Budu muset jít, draku…“ Domlouváme na zejtra sraz, půjdem se pozeptat do autopůjčovny - po něčem skromnym, ale spolehlivym. „Co uděláme támhle s Lindsey Lohan?“ ptá se mě pobaveně Kaio a hlavou pokyvuje směrem k televizi. Renáta se snaží tancovat mezi stolkem a pohovkou a natřikrát se pokouší sundat si tričko. Pedro a pár dalších vlčáků nadšeně tleská do rytmu. „Nech jí tu přespat, ráno Ti ještě ráda pomůže uklidit…“ povídám se smíchem.

„Nebo by mohla přespat u mě.“ pomlaskne Filipi a napůl vážně si ji změří pohledem.

„Nech jí tu přespat!“ zakoulim očima na Kaia a Filipi se zašklebí.

Kaio se chechtá. Podáváme si ruce, pusa od Alejandry a sbíhám schody na ulici.

Cestou na vlak ještě mrknu nahoru do okna. Kolumbijec Mariu, kluk co je podobnej tomu černochovi z A-Teamu, zrovna začíná dělat striptýz… Ostatní ho mohutně povzbuzujou.

„Zatraceně, musim si sehnat nějaký bydlení blíž k centru….“

Vlak

„Polib si prdel ty kreténe!“ – „Drž hubu, nechci tě vůbec poslouchat, ty píčo!“

Zvedám oči od knížky. Byl sem zabranej do děje. Šedesátý léta. Černoch na americkym jihu zabije dva bělochy, který mu zmlátili a znásilnili malou dcerku a jeho přítel, bílej právník, ho z toho musí vysekat. Je to celkem napínavý, ale těch pár nezvykle sprostejch slov mě vytrhlo ze soustředění.

Do vagónu přistoupila partička čtyř aboriginců - původních obyvatel Austrálie - prostě "abbies". Všichni ve středním věku, oblečený jako bezdomovci, na první pohled pod parou. Dva páry, ženský evidentně víc nalitý než chlapi. Postávaj u dveří, dvojice pokračuje v hádce na celej vagón, druhý dva jen přihlížej. Vracim se ke čtení, tohle znám i od nás. Vlak se rozjíždí. Už se jim nechce stát, a tak si to rozevlátym krokem namířej pro jistotu rovnou ke mně.

Zpozornim. Ach jo! Ty dva hlučný si naštěstí sedaj opodál, klidnější pár ale přímo naproti mě. Rychle na ně mrknu. Chlapovi je tak čtyřicet, jeho partnerce nebude víc. On je nezvykle velkej. Má na sobě volezlou khaki bundu a do čela naraženýho černýho kulicha s logem Pittsburg Penguins, zpod kterýho mu lezou hustý vlnitý vlasy. Bizarní postavička. Ona si kouše nehty, z kterejch jí slejzá levnej fialkovej lak a nervózně třepe špinavou nohou, čouhající z rozdrbanejch džín. Oba maj kalný oči, asi krabicák. Některý věci jsou stejný všude na světě.

„Seš normální děvka, co vošuká každýho.“ – „A ty zase ubohej negr, kterýmu se ani nepostaví!“

Alkoholický mlčení mejch novejch sousedů „od naproti“ ostře kontrastuje s přívalem vulgarit jejich kolegů. Nese se to celym prostorem. Naštěstí nerozumim všemu, maj děsivej přízvuk. Ale i tak sem vyloženě nadšenej, stejně jako všichni ostatní. Většina cestujících, co seděli poblíž, se postupně zvedá a přechází do druhýho vozu. Jednoznačný gesto - napůl strach, napůl pohrdání. To teda neudělám. K tomu mě nikdo nedonutí. Nejsem ten, co tu dělá bordel a rozhodně se nehodlám nikam stěhovat. Snažim se znova začíst do knížky, ale kouzlo vyhrocenýho soudního dramatu už je pryč. Během dalších dvou zastávek zbyde v naší půlce vozu jen nás pět. Ostatní buď vystoupili, nebo si ostentativně přesedli jinam. Poslední to nevydržel namakanej kluk kolem třiceti, docela pořez. Znechuceně sroloval časopis do dlaně - „Zkurvený abbies.“ - a odešel.

Teď už četbu jenom předstírám. Po očku si přes uličku prohlížim ty dva naproti. Jejich kolegové občas sice udělaj pauzu, ale celkově vzato maj docela výdrž.

Ženská klimbá. Mastný neudržovaný vlasy, ruce teď už v kapsách džínový bundy a špinavý nohy v ještě špinavějších sandálech. Chlap má na hlavě vážně kulicha s logem Tučňáků. „Jestlipak zná Jardu Jágra?“ Khaki bunda je mu velká, zřejmě „kontejner shop“. Na nohou děravý tenisky. Zarážej mě jejich obličeje. Chlast člověku dokáže zničit tvář, ale tohle je něco jinýho. Jsou vyloženě nehezcí, oba. Marně vzpomínám, jestli sem někdy viděl aboriginku, která by se mi líbila. Oba je pozoruju. Cejtim spíš smutnou, melancholickou lítost než odpor nebo nenávist.

Najednou se zarazim. Cejtim na sobě jeho pohled. Zvednu hlavu - kouká se přímo na mě. Malý unavený očka, ještě před chvílí ospale koukající zpod kulicha někam ven za moje rameno, mi teď doslova skenujou zorničky. Rozhod sem se opětovat jeho pohled. Koukáme si navzájem přes uličku do očí. „Já teda první neuhnu.“ Vím, že si možná řikám o problémy, ale je mi to v tu chvíli jedno. Periferně vnímám, že ženská vedle něj pořád spí, druhej párek je pořád v sobě. Kdosi mi jednou řek, že pohled delší než čtyři vteřiny je v podstatě výzva k boji. Škoda, zapomněl sem počítat.

Z ničeho nic si uvědomuju, že nemá vůbec agresivní výraz. V náhle čistejch očích se mu najednou zrcadlí něco jako směsice útrpnýho studu, smutku, omluvy, smířený beznaděje a neuvěřitelný únavy. Tohle sem nečekal. Překvapeně zjišťuju, že mám stejně debilní úsměv, jako sem míval při zkoušení z matiky. Absolutní prázdno. Opětuje mi náznak úsměvu. Pierot v srdci Austrálie.

Odvracim oči. Vteřinu potom vstává. Než stihnu cokoliv udělat, nakročí přes uličku a sedá si vedle mě. Nestíhám myslet natož reagovat. Sem totálně zaskočenej.

„Jak se jmenuješ?“ podává mi ruku. Bezmyšlenkovitě mu potřásám narůžovělou dlaní. Přijde mi obrovská a nečekaně hebká. „Aleš.“

„Alesh?“

„Ne, ne - Aleš.“

„Aleš?“

„Jo-o.“

Mluví s přízvukem ale čistě. Ani stopa po opileckym mumlání, i když alkohol z něj cejtit je. Taky oblečení mu vůbec nepáchne, přestože ho má viditelně špinavý.

„Díky Aleš.“ třese mi znova pravicí „Jen sem chtěl, aby se mi někdo, člověk - víš jak, podíval do očí… To je všechno. Klidně si dál čti.“ - ještě jednou mi věnuje ten úsměv, co člověka fyzicky zabolí.

Jak to dořekl, tak se zvedá. V hlavě mám zmatek. Vlak brzdí, sme ve stanici.

Nadechuju se, abych odpověděl. Nebo aspoň něco řek. Zeptal se, jak se jmenuje on. Nebo třeba odkud je. Kdo jsou ty jeho přátelé. Nebo proč dopad tak, jak dopad. A jestli mu můžu nějak pomoct. A jestli vůbec pomoct chce.

Nevyleze ze mě ani slabika.

Budí ženskou a společně s „kreténem“ a „děvkou“ vystupujou. Hydraulika ve dveřích si odfoukne, vlak se rozjíždí.

Zavírám pusu. Jak dlouho to mohlo celý trvat…? Půl minuty, minutu? Rozhlížim se okolo. Pár lidí na druhym konci vozu se znuděně kouká z okna, dva puberťáci si hrajou s telefonem.

Příští stanici vystupuju. Vycházim ze zastávky. Fouká studenej vítr, začíná poprchávat. Zima tu ještě neřekla poslední slovo. Nandavám si kapucu, ruce zachumlaný do kapes, bundu zapnutou až ke krku. Na první pohled jako listopadovej večer u nás. Vítr žene hrst listí podél obrubníku. Jdu setmělou ulicí. Slyšim jenom svoje kroky a kapky deště jak pleskaj vo zem.

Svoje kroky, kapky deště a svědomí.

Fight or die

Dopolední slunce mě pálí do krku. Kontroluju svůj obraz ve výloze. Džíny, triko s límečkem, brejle. Působim seriózně. Zkusim přidat nenucenej úsměv. Moc to nejde. Nerozhodně přešlapuju. Je to těžší než sem myslel. Zběžně si utírám zpocený ruce do kalhot a složený A4 přendávám do kapsy u bundy. Už se takhle odhodlávám hezkou chvilku. „Můžeš tu buď stát a čekat do soudnýho dne nebo začít něco dělat. - Nebo prostě říct, že na to nemáš…“ Vycházim zpoza rohu. Narovnat záda. Hlubokej nádech.

Vrznou dveře.

Cejtim chlad z klimatizace.

Za dvě minuty sem venku. Tak to bylo rychlý. Nikoho nehledaj, ale životopis si vzali. Náladu mi to nekazí. Už sem do tý vody skočil, teď jen udělat první tempo.

…

Pár dní na to. Jiná ulice, jiná čtvrť.

Otevřenejma dveřma vcházim do kavárny. Vevnitř seděj u dvou stolů lidi, zahrádka je plná tak z půlky. Nad prostorem se vznáší nějaká náladovka z rádia. Za barem kmitá mladá holka, na place se činí usměvavej kluk. U kasy zádama ke mně stojí ženská. Kamarádka naproti ní jí očima naznačuje, že tu má hosta. Otáčí se.
Je trochu při těle, kaštanový vlasy s nádechem zrzavý má vyčesaný nahoru do culíku, na čele brejle. Statná padesátnice - nezakrývaný vrásky prozrazujou věk. Má přísnej pohled a trochu zkoumavě mě pozoruje, jak jdu k ní. Není pochyb o tom, kdo tu dělá manažera. Mohla by zrovna tak dobře dělat zdravotní sestru, vedoucí na poště nebo úřednici na studijnim.
S takovýma sem to ovšem vždycky uměl. Působěj přísně, ale když se dostaneš přes tu hradbu mračení a vážnejch gest, stanou se z nich hodný tety, který ti přinesou dát ochutnat domácí koláč, co včera upekly. „Že by se na Tebe konečně usmálo štěstí…?“

„Dobrý den, vy jste manažerka?“ nenechávám jí odpovědět a jedním dechem pokračuju „Hledám práci - vrchní, pomocník v kuchyni, cokoliv…“

„Máš nějaký zkušenosti?“

Podávám jí připravený cvčko - „Dělal sem v Praze v nočním baru a příležitostně v jedný menší kavárně.“ Nasazuje si brejle a začíná číst.

Z tý lži se mi vždycky začnou potit záda.

Nekonečně dlouho kouká do papíru. Pak promluví.

„Jak můžeš dělat? Kdy máš čas?“ Odpovídám, že sem student a makat můžu každej den od pěti a kdykoliv o víkendu. Pot mi stejká po zádech až mezi půlky.

Kouká střídavě na mě a znova do papíru. Chvíli na mě mluví. Kontroluje adresu, reference, telefon. Použila pár slov, kterejm nerozumim, ale vypadá to, že si toho nevšimla. Už se mnou nějakej čas ztratila - zdá se, že se jí docela zamlouvám. S povzdechem ke mně zvedá oči.

„Hele měla sem tu už spoustu lidí, každou chvíli sem někdo chodí žádat o práci. Ale já potřebuju někoho, kdo to už dělal. Máme tu skoro třicet druhů kafe a většinou dost frmol. Dělals to už někdy? Umíš udělat kafe?“ Její intonace mě ujišťuje, že nemyslela jenom „turka“.

Vteřina zaváhání a nerozhodnej úsměv mě usvědčujou.

„Ok, tvoje číslo mám, když budu potřebovat, tak ti dám vědět…“

Těmhle slovům pro změnu rozumim úplně přesně. Poděkuju a s pokusem o úsměv vypadnu ven.

Jdu po ulici a koukám po dalších hospodách. Odraz mojí postavy, co se leskne ve výlohách, je už zase přihrbenej. Pokaždý, když vylezu ven se stejnym výsledkem, klesnou mi ramena o trochu níž. Umim blbě anglicky, shánim job v odvětví, se kterym nemám žádný zkušenosti a navíc je to vlastně vůbec poprvé v mym životě, co žádám o práci.

Obešel sem tu už dost barů, kaváren a restaurací a ještě mě jich zjevně dost čeká. 

Pozdě odpoledne přicházim domů. Ze všech životopisů, co sem si vytisk, mi nezbyl jedinej. Dveře jsou otevřený a přes síť proti mouchám se nese nějaká indie muzika. Mick stojí u plotny a kuchtí si něco k večeři. Dneska ráno se vrátil z tejdenní služebky, užívá si volno.

Od rána jsem na nohou, mám dost. Ztěžka dosedám na gauč.

„Čus brácho, už si doma?!? Tak brzo sem tě nečekal…“ olizuje vařečku a trochu překvapeně kouká na můj výraz, ve kterym se zračí směsice údivu, nechápavosti a pobouření.

„No myslel sem, že budeš pryč vo dost dýl - do noci - prostě dokud něco nenajdeš…“

Dochází mi, že „shánět práci“ tak jak sem o tom měl představy z domova a shánět práci jak se to dělá tady, budou nejspíš dvě dost odlišný věci...

Dating with Perth (2)

„WATCH OUT, MAN!“

Cizí ruka tě popadne za biceps a nekompromisně zatáhne o dva kroky dozadu, zpátky na chodník. Kolem tebe prosviští ženská v japonskym autě. Z úplně jiný strany než bys jí čekal, ani nezatroubí.
Jsi v šoku, všechno se seběhlo hrozně rychle. Než si stačíš uvědomit, co se vlastně stalo, automaticky trošičku hrbíš ramena, otáčíš se a úlek v tvejch očích na okamžik střídá čistá agrese. Jsi tu teprve krátce. V cizí zemi, v cizím městě, plnym cizích lidí. Podvědomě máš pořád zapnutej obrannej mód.

Proti tobě stojí usměvavej čtyřicátník v rozhalence, ale když se střetnou vaše pohledy, na moment se mu bleskne v očích zmatek a pak odhodlanost. O půl vteřiny pozdějc už si oba uvědomujete to směšný nedorozumění. Cejtíš, jak se ti uvolňujou zaťatý svaly v celym těle.
Pořád seš ale trochu vykulenej, zmůžeš se jenom na „Thanks.“ – „No worries, mate.“ Už se zase usmívá, přehazuje si noviny zpátky pod druhou ruku, usrkává kafe z kelímku a pokračuje ve svojí cestě do kanceláře.

„Ty vole, musíš se tady koukat na obě strany.“ V ruce žmouláš adresu banky, potřebuješ si tu otevřít účet. Jsi na dalšim přechodu, tentokrát už se světlama. Radši se ale stejně rozhlížíš. “Pokaždý bys nemusel narazit na tak pohotovýho týpka, jako byl ten aussie se Starbucksem.“  V duchu tě taky napadá, že podle toho jak jela ta ženská rychle, ušetřil ti 15% za spoluúčast, minimálně za nějakou sádru…

Nejdřív doprava, pak doleva, pak zase doprava a pak teprve přejít -  jako ve školce. Ze začátku je to hroznej nezvyk.

Vždycky, když tu jedeš autobusem a řidič krouhne ostrou pravotočivou zatáčku, máš pocit, že se musíte stoprocentně převrátit. „Ta odstředivá síla nás prostě musí vynést ze zatáčky.“ Zatracený řízení na druhý straně.

Všechno je tu jinak. Když nastupuješ do busu, přiložíš kartu ke čtečce a ta ti strhne jízdný. Ještě důležitější ale je, „pípnout“ si kartu i při výstupu. Když to neuděláš, tvůj terminál zůstane otevřenej a TransPerth (místní dopravní podnik) ti naúčtuje plnou sazbu. Za celou trasu, i když jsi jel třeba jen jednu zastávku. „Did You tag off?“ Tyhle cedule jsou v každym busu na dveřích.

Prvních pár dní se tu doslova motáš.

Chvíli trvá, než ti dojde, o co se jedná.

Když je kdekoliv zúženej prostor – podchod, průchod, chodník v rekonstrukci, úzká chodba ve škole, ulička v autobusu, jezdící schody – lidi si tu automaticky stoupaj vlevo. Když je prázdnej bus, můžeš se vsadit, že prvních pár lidí se posadí nalevo.
I tu blbou frontu v trafice stojej zleva doprava.

Všim sis, že to může mít zvláštní vliv na lidský chování.
Pokud někomu zastoupíš cestu jednou za den, stane se. Prostě jste na sebe narazili. Pokud se to stane třikrát, přijde ti, že je tu docela dost lidí, i takhle přes den – zřejmě živý město. Pokud se ti to stane šestkrát, řekneš si, že tu ty debilní aussies pořád něco stavěj a v centru není místo k hnutí. Pokud se ti to ale stane po desátý, začne to mít plíživej vliv na tvoje sebevědomí.

Pořád se někomu pleteš pod nohy. Pořád do tebe někdo šťouchá, byť omylem. Pořád uhybáš a pořád na špatnou stranu. Pořád se omlouváš tou svojí špatnou angličtinou. A najednou to město není příjemný. Ani nevíš proč, ale máš pocit, že sem prostě nepatříš. A pak ti to dojde.

Sedíš v obchoďáku, venku prší. Čekáš, až se ti připojí wifina. Stolek je u prosklený stěny, koukáš na náměstí pod sebou. Je do tvaru písmene U a ty sedíš proti jeho otevřenýmu konci, máš ideální rozhled. Čekáš, zevluješ. Venku prší, a tak se lidi snažej chodit u kraje, aby je aspoň trochu kryly štíty střech okolních domů. „Načítá se to sakra pomalu.“

A v tom ho uvidíš. Koukáš na něj sice dost z vejšky – sedíš v 2. patře – ale i při osobním kontaktu by musel bejt malej. Japoneček. Míří při kraji náměstí směrem k tobě. A proti němu dav lidí. Pořád se před nima motá, uhybá, poskakuje do stran, kličkuje. Když se lidem snaží uhnout na jeho pravo (do deště, je to přece jenom uctivej Japonec) protijdoucí mu uhnou automaticky na svoje levo. A zase se jim plete pod nohy. Probíjí se davem a nevidí, že lidi co jdou taky jeho směrem, ale NALEVO, postupujou mnohem rychleji. Zvláštní je, že čím víc se dostává kupředu, tím je menší. Mnohem menší, i když se k tobě přibližuje. „To bude to sebevědomí.“ 

A pak si všimneš ještě něčeho. Těch lidí tam najednou není tolik. Totiž je, ale už ti to tak nepřijde. Pohybujou se nějak víc organizovaně, než se ti zdálo. Pohybujou se totiž NALEVO. 

Je to jako kdybys tancoval s holkou, koukal sis celou dobu na nohy, počítal kroky a měl při tom soustředění vyplazenej jazyk…

„Celou dobu jsi hladil Perth proti srsti, Ty vole…“

Dating with Perth

Města a ženský. Je to s nima stejný. Poznáváš jedno po druhym.

U některejch měst i ženskejch si sotva vzpomeneš na jméno, některý v Tobě zůstanou na vždycky a nikdy nezapomeneš tu vůni, když jsi je poznal poprvé a při vzpomínce na některý se pousměješ, cos kde dělal za prasárny. S některýma sis pohrával Ty (což nebylo fér) a některý si pohrávaly s Tebou (což už vůbec nebylo fér). Města i ženský.

Když si objevoval Perth, byla to nová známost. Plná očekávání, z obou stran.

„Když Ti dokážu, že jsem chlap, nech mě si trochu s Tebou užít.“ 

Pokaždý je to poprvé a pokaždý je to stejný. S městama i s ženskejma. Přijel si do Perthu. Lehkej flirt, nic závaznýho. Přijel ses bavit, ne se uvázat na zbytek života. Jsi nepozornej, nesoustředíš se jedním směrem. Chceš mít přehled o všem, a tak Ti paradoxně uniká to podstatný. A pak to přijde.

Je to jako s ženskou. Najednou si všimneš, že ví, že jsi tu novej. A nový lidi přitahujou pozornost, někdy i tu negativní. Ale to je Ti v tu chvíli jedno. Jsi tu novej.

„There is new man in town.“

Špatně zakrýváš nervozitu a snažíš se pohybovat, jako by ses tady narodil. Koukáš okolo, aby ses ujistil, že nejsi jeden z davu, že budeš zaznamenán, ale zas nechceš vyčnívat moc, to nedělá dobrotu. 

Začne to pohledama.

Jen tak těkáš očima a pak si všimneš, že Tě pozoruje. Děláš jakoby nic, ale víš to. Když myslíš, že se nedívá, máš místo očí rentgen. A z druhý strany to samý. Potom najednou překročíte únosnou mez vzájemnýho oťukávání bez kontaktu.

Moc si jich v životě nepoznal, ale víš, že teď už nemůžeš couvnout. Jdete si naproti. Někdy se sejdete uprostřed, někdy musíš přijít blíž, někdy Tě přímo vtáhne. Praha, Řím, Paříž.

První kontakt bejvá zásadní. Často předurčuje Váš vztah po zbytek života. Přátelství, ke kterýmu se budeš rád vracet jako k jistotě a budeš rád, že ho máš. Osudová láska - tu hned tak nepotkáš a ani v ní moc nevěříš. Stát se to může, ale lidi jsou nestálý.
TY jsi nestálej. Lehkej flirt - ráno ani nevíš, kde ses probudil a jediný co cejtíš, je alkohol na jazyku...

Ale tohle je něco docela jinýho. Vnímá a láká Tě celym povrchem, a Ty to sotva stíháš oplácet - nemůžeš si to teď dovolit. Vzájemně se otlapkáváte. Když si zezačátku dovolíš moc, většinou Tě plácne přes ruku - měli byste se nejdřív trochu poznat. Nebo Tě nechá dělat si, co chceš, ale to pak nedopadá nejlíp - se ženskou ani s městem.

Když spolu tyhle chvilky plný intimního poznání sdílej lidi, říká se tomu randění. Když takhle vnímáš město, bude to asi nějaká úchylka. Ale je Ti to jedno. To poznávání za to stojí. 

A navíc, máš na svoji novou známost dost času…

A man leaves much...

„A man leaves much, when he leaves his own country.“

                                                                                 Cormac McCarthy

Sedím a koukám. Nikdy jsem to neviděl. Moje cynický srdce pláče a moje jiný já se dojímá. Nikdy bych nevěřil, že takhle můžou vypadat mraky. Mraky! Takový ty šedivý věci nahoře, kvůli kterejm lidi v Praze brblaj a snažej se schovat nebo aspoň popoběhnout do tramvaje. A když se pak tyhle věci přeměněj na vodu, tak lidi zase brblaj, že pořád akorát prší a že maj mokrý nohavice. Patřim mezi tyhle lidi a ten pohled mě dostal.

Vždycky, když sem někde viděl fotku hory v oblacích, ranní opar na horský chatě nebo tak něco, přišlo mi to zoufale kýčovitý a zíval sem u toho nudou. Teď, když koukám ven z letadla okýnkem velkym tak akorát, napadla mě dokonce myšlenka, že dostat se do nebe nemusí bejt zase tak špatný. Asi se budu muset začít častějc koukat nahoru. Všude bílo, čisto, klid a parádní výhled. Ten výhled! Chvilku sem ho záviděl dokonce i pilotům - já, korunní princ všech cyniků! Nejhorší je, že vim, že časem mi to přijde kýčovitý a nudný zase. Vono to totiž nudný a kýčovitý možná je. A kromě toho - moje cynický já mi našeptává, že v pekle bejvá větší sranda.

Zvláštní je, že mi ten pohled shora evokuje různý vzpomínky.

Nikdy bych nevěřil, že pole někde u Kasselu vypadaj jako čerstvě usychající dlažba u bazénu. U bazénu na letnim táboře, kde jsem strávil podstatnou část svýho dětství a dospívání. A poznal podstatnou část svejch budoucích přátel. A potom najednou červená. Temně cihlovou střídá sytější maková. Pro někoho možná nic moc, ale když Vám bylo patnáct, slunce Vám ospale sušilo záda a Vy jste věděli, že máte před sebou ještě dva tejdny volna s kámošema, ta vzpomínka Vás příjemně zahřeje, navzdory klimatizovanýmu letadlu někde nad Evropou.

Nikdy bych nevěřil, že země u Düseldorfu vypadá jako listí a kůra, co občas plavává na hladině přírodních koupališť.

„Muž opouští hodně, když opouští svou zemi.“ Pořád dokola mi to zní v hlavě.  Narazil jsem na to kdysi na netu, když jsem vůbec netušil, kdo Cormac McCarthy je. Teď toho o něm nevim o moc víc, ale jedno vim. Ten chlap má pravdu. Napjatýmu očekávání z toho co bude, se snažej podtrhnout nohy myšlenky na kamarády, přítelkyni, rodiče a „to svý jistý.“

Ze zamyšlení mě vytrhává steward s blonďatym melírem. Mladej kluk, modýlek, vypadá trochu jako mončičák.

„Would you like something to drink?“  - „No,thanks.“

„Nothing?“  - „No, no, thank you.“

Střih. Ležim doma v posteli. Totiž ne doma. Doma sem se naposled cejtil u našich a pak v bytě po bráchovi. Tenhle je sice taky po bráchovi, ale jinym. Ležim v posteli a mám mokrej nos. Mokrej nos a zavřený oči. Jestli mi něco dělá fakt problémy, tak je to koukat se, jak ženská pláče. Hlavně když je to kvůli mně. Když se se mnou loučila matka, musel sem jít rychle pryč. Jenže teď se se mnou neloučí matka, ale jiná ženská. A ten mokrej nos mám od ní. Za těch, i s pauzama 8 let, jsme si zvykli lehávat u sebe fakt blízko. Tak blízko, že když kvůli něčemu brečela, měl jsem mokrý tváře taky. A většinou brečela kvůli mně.

„Excuse me, I‘ve changed my mind. Could I get this?“ ukazuju na lahvičku whiskey na vozíku. Mončičák se šklebí - podává mi pití. Asi si myslí, že mi není dobře z letu a potřebuju panáka. Vlastně má částečně pravdu, ale jinak, než by myslel.

Naleju si, pomalu usrkávám a dávám si pauzu. Pauzu od všeho. Prostě chvíli jen tak dejchám. „Kurva, seš nějak naměkko.“ Panák mě trochu srovnal a korunní princ se začíná probouzet. Koukám z okna. No fakt! Úplně jako takovej ten přírodní bordel, co bejvá na koupalištích.

Koupaliště. „Proč se nekoupeš? Vždyť je vedro, pojď s náma do vody…“ Usmívá se na mě. Koukám do těch očí, který mi pár let na to budou smáčet nos a tváře a nic neřikám. Nedokázal bych jí to vysvětlit a to mě frustruje. A kdybych nad tim přemejšlel dýl, byl bych na ní hnusnej. I když bych chtěl bejt hnusnej hlavně sám na sebe. Nemám prostě náladu, žádnej zvláštní důvod. A kromě toho - jsem na dovolený - kde lidi většinou dělaj jenom to, na co náladu maj...

...

Vzpomínám si teď na jednoho učitele. Dával nám při volný hodině sadu otázek z psychologickýho testu. Doplňte větu: „Sám se sebou…“ 
Kamarád tenkrát napsal „…provozuju sex nejradši.“ Všichni sme se smáli. 
Pak šel ten učitel ke mně - „bych asi nevydržel.“ Neřek nic, jen se na mě kouk a povytáh obočí.
...

„Proč musíš letět do tý Austrálie?“ Koukám do těch hebkejch očí a mektám něco o angličtině a zkušenostech. „A chceš, abych tam jela s Tebou?“ Neřikám nic a zavírám oči. Cejtim jak mi vlhnou tváře. Sám se sebou bych nevydržel a ona to vydržela 8let.

„A man leaves much, when he leaves his own country.“

Ten chlap má sakra pravdu.