čtvrtek 10. března 2011

Muž, který zachránil monarchii...

Nevěděl jsem, jak shrnout svoje pocity do dvou řádek statusu na FB, tak jsem se rozhodl věnovat tomu rovnou celej blog. Předem upozorňuju, že nebude ani trochu objektivní (baf – to je překvápko!). Bude totiž o filmu. A nebude to recenze. Jen názor zaujatého diváka.

To sem byl takhle jednou v kině. Poprvý. Teda jako ne poprvý, ale poprvý tady. Jít na film do toho kina kde sem byl já, má svoje výhody i nevýhody. Mezi nevýhody řadim to, že filmy tu dávaj bez českejch titulků (teda ve všech kinech, nejenom v tom mym) a mezi výhody řadim to, že sem tam šel v úterý, kdy maj zlevněný vstupný (teda ne ve všech kinech, jenom v tom mym).

Už pár dní tady na mě z plakátů koukaj tváře Marka Darcyho a kapitána Barbossy. Jeden má místo pirátskýho pláště a trojhranýho klobouku tvídový sako s proužkem a na hlavě konzervativní pěšinku a druhej má místo svetra s jelenem britskou námořní uniformu z 30.let. Jeden má místo děsivýho šklebu distinguovaný pohled občana britského impéria a druhej má místo unylýho šklebu přeslušnělýho právníka ušlechtilý výraz budoucího monarchy.  A oba hrajou jako bozi. Ale abych nepředbíhal.

Nevim, jestli ste někdy byli v kině. To funguje tak (alespoň u mě), že na Vás pár dní kouká z plakátů pár známejch tváří, jako upoutávka na novej film. Pak zaslechnete šuškandu od kámošů, případně na netu a pak nemáte jeden úterní podvečer moc co na práci, a jelikož je i ta správná nálada, vyrazíte do kina.

U stejný holky za stejnym pultem, který jsou stejný nejspíš ve všech multikinech na světě, si koupíte lístek a pak s díky odmítnete nabídku ke koupi popcornu případně popcornu a coca-coly za stejnou cenu. Jdete přece na film o britské monarchii! A kromě toho, když koukáte v kině na film a chroupete u toho popcorn, neužijete si většinou ani jedno ani druhý. Nehledě k tomu, že lidi kolem Vás si neužijou hlavně to druhý.

Pak Vám puberťák, s akné na tváři a se stínem pod nosem, co si začne holit až tak za rok, trhne lístek a řekne: „sál číslo tři“.

No a pak se posadíte - kino je poloprázdný - takže se posadíte nádherně do území nikoho. Prostě tak akorát, abyste při troše fantazie měli pocit, že jste v kině úplně sami. Pak pustěj upoutávky na nějaký jiný filmy – who cares! Během toho dorazí do sálu pár opozdilců, v ruce kornout se zmrzlinou, dvě vteřiny skenování sálu a už si sedaj na nejlepší zbylý místa. Naštěstí relativně daleko od Vás – tušíte, že chroupání těch kornoutů bude slyšet na dvě řady daleko.

Pak potemní zbytek světel a začne projekce.

Záběr na mikrofon, nákej strejda kloktá… Má to hezkou patinu a kameramanova hra se světlem Vás během pár minut dokáže vrátit o těch 70let zpátky.

Stadion ve Wembley.

„I have received…“ červený ďáblovo oko „t…t…t-t-t…..the….“ násobené ozvěnou a pohledem tísíců párů očí, koukajících se většinou do země.

--------------------

A pak už není nic. Není čas. Nejsou ty dva kornouty vpravo od Vás. Není ta ženská, co to přehnala s voňavkou, co sedí dvě řady za Váma. Není vedro – kraťasy se Vám nelepěj na stehna a necejtíte plyš opěradel na loktech, necejtíte ani vánek klimatizace vzadu na krku.

Je tam jen jeho Výsost princ Albert, Lionel Logue „obyčejný“ muž, který léčí poruchy řeči a je tam její Výsost lady Alžběta. Colin Firth, Geoffrey Rush a Helen Bonham Carter. A minimálně první dva by měli dostat Oscara – žádné vyšší ocenění ve filmu bohužel nemáme.

Příběh Vás naprosto vtáhne do děje. Na Firthovi můžete doslova oči nechat, a pokud v nějaké scéně vystupuje (a on vystupuje téměř ve všech) plátno patří jenom jemu. Naproti tomu Rushovi se při bližším pohledu podařilo něco téměř nemožného. Famóznímu hereckému koncertu Colina Firtha se přinejmenším vyrovnal, v některých scénách s vtípky a narážkami je mu v nejlepším slova smyslu vyrovnaným partnerem. Ostatně scény těch dvou patří k hereckým (procházka v parku) i emocionálním (pro mě osobně jedna z nejsilnějších scén – lepení letadýlka) vrcholům celého filmu.

Firth zahrál (budoucího) krále přesně tak, jak si ho - alespoň já - představuju. Noblesní, aristokrat (baf!), inteligentní a ušlechtilý, přesto prchlivý („jedna z mnoha mých chyb“), pochybující, umíněný i odhodlaný a vědom si svých povinností i práv jako dědice trůnu – prostě pravý profesionál.

Kromě toho zahrál poruchu řeči tak dokonale, že i lidi, kteří doopravdy koktají, jsem neslyšel koktat tak opravdově! Výše zmíněné vlastnosti přesně vybalancované a jejich dávkování v jednotlivých scénách je jednoduše precizní. V několika momentech máte přesně ten pocit „ať už se sakra konečně vymáčkne“ a v tu chvíli Vám dojde, že kdyby to natahoval jen o trochu dýl, znělo by to uměle, kdyby to slovo vyhrknul jen o vteřinu dřív, nebylo by to věrohodný. Dokáže Vám dostat do hlavy ten pocit, jak se asi cítí lidi s poruchou řeči, když chtějí něco (cokoliv!) říct. Přidejme k tomu lékařský fakt, že nikdo se s poruchou řeči nerodí, ale „získává“ jí až v průběhu života (nejčastěji v raném dětství) a máme psychologický obraz člověka, který naprosto nevěří sám sobě.  Což by ještě nebylo tak strašné, ovšem naše hlavní postava se momentálně musí stát právoplatným králem, který bude vládnout čtvrtině světové populace a navíc se schyluje ke světové válce v době, kdy má většina lidí ještě v živé paměti tu první – „velkou“. Národ se tudíž musí povzbudit projevem, prostřednictvím BBC. Králův hlas se ponese od Irska přes Keňu a Indii až po Austrálii – a živě!

Nemožné?! Ne když naproti Vám stojí Lionel Logue…

Geoffrey Rush dokázal ve filmu doopravdy nemožné. Hereckým projevem se vyrovnat Colinu Firthovi. Nebýt ani horší, ani lepší – prostě jiný, ale stejně excelentní. Jeho Logue je „obyčejný“muž, žijící na předměstí Londýna, jehož ordinace bez sekretářky („mám rád věci co nejjednodušší“) dává tušit, že nebude „jako Ti ostatní“. A je to právě jeho postava, která dělá celý film svěžejším, pestřejším a v neposlední řadě vtipnějším. Slyšel jsem Colina Firtha říkat v jednom rozhovoru, že nikdy netušil, jak moc se budou lidi v kině smát. Logueovi narážky, vtípky, občasná popichování a nahrávky „na smeč“ („pořád jste zadrhával na dvojitém w“) brilantně vyvažují tíživé momenty v nejrůznějších pasážích filmu (opět scéna s modelem letadýlka, první schůzka, usmíření). Navíc je na jeho postavě a její rodině krásně znázorněn význam krále pro tehdejší britskou monarchii a zejména pro obyčejné lidi, kteří „potřebují krále, za kterým by mohli stát“. Alespoň v době, kdy se blíží válka a jediný kdo, jak se zdá, bude schopen bránit se proti Hitlerovi, je Anglie.

Co říci o manželce prince Alberta, lady Elizabeth a pozdější Queen Mum? Helen Bonham Carter svojí rolí přesně vystihuje rčení „za každým velkým mužem stojí jeho žena“. Dodává zobrazovanému většinově maskulinnímu prostředí britské vrcholné politiky předválečné doby přesně tu porci ženskosti, která je potřeba, aby film nepůsobil přespříliš suchopárně a chladně. Řečeno kamarádovi u piva – dává tomu prostě šťávu, vole. A navíc, ve scéně, kdy Bertie dělá „pořádek v papírech“ by se každý druhý muž rád stal koktavým králem, jen aby měl takovou manželku… Vlastně každý první. Navíc i ona umí v omezeném prostoru své postavy prodat jakoby mimoděk i vlastnosti, které nejsou na první pohled úplně zřejmé. Lehce manipulativní, odhodlána udělat pro svého muže (a svou rodinu – a svůj status) možné i nemožné, nevzdává se, plně podporuje svého manžela, dodávaje mu sebevědomí i v těch nejbeznadějnějších situacích. Aristokratka přesně si vědoma své role, i toho, co se od ženy v její roli očekává. K tomu všemu přidá ženskou rafinovanost s tváří dobrosrdečné „lady“, která umí mluvit s lidem a přitom neztratí nic ze své modré krve (scéna u Loguea doma).

Celý film jen umocňují výkony vedlejších postav. Guy Pearce hraje abdikujícího krále tak dokonale, že byste mu nejradši dali rovnou pár facek (pěstí ne – jako muž se chovat neumí). Michael Gambon v roli starého autoritativního krále téměř středověkého typu i vystupování, který už nové době nerozumí a nemá v ní ani důvěru. Jennifer Ehle jako manželka Lionela Loguea, která je mu přesně tím, čím je lady Alžběta princi Albertovi. Timothy Spall jako buldok s doutníkem – Winston S. Churchill - neústupný, zásadový, jediný kdo je schopen se zorientovat ve vývoji tehdejších evropských událostí. A arcibiskup Dereka Jacobiho je zahraný tak dobře, že Vás přesvědčí, že hadi jsou ve skutečnosti slizcí (byť ve filmu žádný plaz nevystupuje)…

Pro úplnost dodám, že prostředí ve filmu působí možná poněkud chladně (Logueova pracovna a byt, ale i královský palác například) ale myslím, že přesně to bylo cílem. Konzervativní britská monarchie, ve všech směrech – vystupování, vyjadřování, atmosféra, oblečení, počasí atd. apod. Podle mě to absolutně není na škodu. Naopak, pomůže to navodit atmosféru a „přenesení se“ do jiné doby.

Mimochodem, při scéně Logueova konkurzu v divadelní společnosti, se publikum tady v Perthu směje o trochu víc, než kdekoliv jinde na světě. Až to uvidíte, pochopíte proč…

Kdyby se mě po projekci ptali, kolik bodů bych filmu udělil na stupnici od 1 do 10 a já mohl dát 12, dám 14…

Hádám, že každý z nás má nějaký svůj osobní žebříček hereckých výkonů, kterému zpravidla vévodí jeden a toho z trůnu hned tak někdo nesesadí. Tom Hanks ve Forrestu Gumpovi, Leonardo Di Caprio v Titanicu (nic proti), Robert de Niro v Zuřícím Býku, Meryl Streepová v Madisonských mostech, Anthony Hopkins v Mlčení Jehňátek, Al Pacino v Kmotrovi, Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem - jak komu libo…

Tak tomu mému už několik dní vévodí Colin Firth v Králově Řeči.

--------------------

„Zapomeňte na všechno ostatní a prostě mi to řekněte.“

Pak už vnímáte jen Beethowenovu dokonalou hudbu a prostřihy na národ poslouchající svého krále. Kdyby to natočili američani, bylo by to patetický až na půdu.

Jenže Vy v ten moment nevnímáte nic jiného, než téměř fyzickou lítost že nejste příslušníkem britského impéria. Protože tohle je přesně ten pocit hrdosti a sounáležitosti, který by měl každý zdravý národ mít. God save the k-k-king!

Fotka, a mávání z balkónu…

Sedíte na místě, dokud neskončí titulky. Pomalu a neradi se vracíte do reality. Od vznešeného krále k placení nájmu, od logopedie k mytí nádobí…

Když se rozsvítí světla, jste v sálu sami.

Pomalu se zvedáte, protahujete a při východu pokyvujete na toho poďobanýho puberťáka.

Jdete naproti přes ulici, do restaurace, kde normálně pracujete, když jste si zrovna nevzali den volna, abyste mohli jít do kina…



Sedám za bar a zdravim se s Marcelem, kolegou z Německa. „Co tu děláš, vždyť dneska nemakáš, ne?“

„Ne, byl sem v kině, tak sem sem zaskočil jen pozdravit…“

„Fakt? A na čem si byl?“ – „Králova řeč.“ – „O tom sem neslyšel“, zavrtí hlavou, „o čem to je?“ – “No, eeaah……“ nadechuju se, abych odpověděl…

Kouká na mě napůl pobaveně, napůl se zájmem…

“Ale o ničem… Běž se na to podivat, nedokázal bych Ti to přesně popsat…“

„Kolikrát si na tom byl, vole, že mi neumíš říct, vo čem ten film je?“ zubí se na mě…

Zhluboka se napiju. “Zejtra makáš?“ - stáčim řeč jinam….





Na začátku sem psal, že nevim, jak svoje pocity shrnout do statusu na FB. Teď už to vím.

Králova řeč. Jediný film, který jsem viděl v kině dvakrát. Zatím.

Žádné komentáře:

Okomentovat