Poslední tři dny tu prší a nejmíň další tři dny tu pršet bude. Žijeme na dvou sedačkách v autě, když teda nepočítám tu postel, kterou máme postavenou vzadu. Jsme kamarádi, sex spolu z nejrůznějších důvodů mít nechceme. Jsme daleko od míst, kde bychom být chtěli a od lidí, s kterýma bychom teď být chtěli. Vlastně jsme tak daleko, že dál už být nemůžeme. Pokud mě tohle bezvětří nedonutí napsat další blog, tak nevím co už.
Strašlivá pauza, uznávám. Od posledního postu uplynulo hodně vody a v mezičase se toho hodně událo.
Naučil jsem se cizí jazyk natolik, že se mi podařilo úspěšně složit zkoušku a získat certifikát, kterej bude někoho zajímat asi jenom u nás doma. Potkal jsem ženu, s kterou si dokážu představit společnou budoucnost, blízkou i dalekou. Pokud budu mít štěstí, vrátím se domu, zaťukám u jejích dveří a pak spolu navážeme tam, kde jsme přestali. Pokud ne, … Nechci na to teď myslet.
Změnil jsem zemi. Kontinent, co je velkej jako celá Evropa a obyvatel má jak dvě Český republiky, jsem vyměnil za zemi, která se skládá ze dvou ostrovů, a bude mít štěstí, pokud se díky výbuchu nějaký sopky jednoho dne nepotopí.
Pracoval jsem celej v černym v největších australských vedrech a taky se trochu koupal na plážích tamtéž, několikrát změnil práci a taky bydlení, jedl pravý indický kari dvakrát denně, až už sem byl po čuchu od Inda pomalu k nerozeznání, jezdil na motorce po Bali a na prsou cejtil ruce, který mě doslova držely za srdce, procházel se po plážích na maličkatejch ostrůvcích v Indonésii a pak se rozhodl odjet a poznat svět ještě o kousek dál…
Potkal jsem spousty lidí. U některejch znám jen tváře, u některejch i jména. U některejch si je dokonce pamatuju a umim je vyslovit a některý si dokonce pamatujou a uměj vyslovit to moje. Potkal jsem spousty lidí a poznal jich jen pár. Rozpor, kterej spousty lidí na cestování láká a mě bolí.
Platonicky jsem se zamiloval do učitelky. Ona byla vdaná a já byl šťastně zadanej. Pokud vám to zní jako protimluv, vězte, že to byl velice povedenej románek. Škoda že ona o něm nevěděla. Nezamilovávám se často a už vůbec ne platonicky. Všechno musí bejt jednou poprvé.
Na sadu jsem trávil osm hodin denně. Sám se sebou a žebříkem. Když teda nepočítám ty stromy. Velice náročná disciplína. Všechny vaše trapasy, všechny ty okamžiky, kdy vás někdo zklamal a kdy jste někoho zklamali vy, všechny chyby, který jste v životě udělali (nebo alespoň ty, o kterejch víte), všechny drobný i větší prohry, všechny nejistoty a pochyby, všechny vaše hříchy se vám připomenou a točí se vám před očima. Být sám se sebou je pro někoho problém. Motýlek měl celu o sedmi krocích. Já měl celej sad.
O velikosti to vážně není.
O velikosti to vážně není.
Důležitý je vyjít z tohohle mentálního detoxu jako vítěz. Nevím, jestli jsem vyhrál, s žebříkem mám problémy pořád. Nicméně to negativní, co se stalo, už pro mě není téma k přemejšlení. To pozitivní, co se stane, teď ale je. A hlavně teda jak toho dosáhnout.
Zvláštní, jak se během relativně krátký doby člověku srovnaj priority. Bohužel to úplně nejdůležitější nemůžeme tak úplně ovlivnit. Moje rodina, přátelé a kamarádi jsou zdraví, alespoň v rámci možností. Hodně z nich je i šťastných - alespoň v rámci možností. Ten zbytek už máme velkou šanci ovlivnit sami. Bolí to, a někdy ne jenom nás, ale jde to.
Hádám, že sem se za tu relativně krátkou dobu trochu změnil i já sám. Můžu jenom doufat, že k lepšímu. Pořád jsem arogantní, ale našel jsem v sobě víc porozumění a tolerance. Pořád jsem nedochvilnej, ale snažím se s tím víc bojovat. Pořád si myslím, že svůj osud můžeme z velké části ovlivnit sami, ale už mám pochopení i pro ty méně šťastné. Pořád jsem cynickej, ale už dokážu dokoukat západ slunce (ovšem s poznámkama). Pořád mám rád ten pocit, že jsem někde doma, ale toulavý boty už asi nevyzuju.
Víc si vážím rodiny a přátel. Ne že bych si jich předtím nevážil, jen si jich teď vážím víc. Vzdálenost a čas většinou prověří vztahy poměrně důkladně. Nevím, jestli mi pořád chutná becherovka, ale pořád mám tu láhev, kterou jsem loni na Vánoce dostal. Když mi doma rodiče s něčím radili, dost často jsem se v duchu toulal někde úplně jinde. Když jsem se pak pozdějc toulal někde úplně jinde, dost často jsem se v duchu radil s rodičema. Jsem šťastný člověk. Za to dobré, co ve mně je, vděčím jim.
Během času jsem taky zjistil, jak rozdílný očekávání lidi maj, když přijde na cestování a co by jim to mělo přinést. Nevadí mi, že jsem si nešáh na pouštní písek, že nemám fotky před slavnejma budovama nebo u cedule s klokanem, že jsem se nenaučil surfovat, že jsem víc pracoval, než si užíval. Odjel jsem kvůli něčemu jinýmu. Odjel jsem, abych se mohl vrátit.
Alespoň na chvíli.
