Dating with Perth (2)

„WATCH OUT, MAN!“

Cizí ruka tě popadne za biceps a nekompromisně zatáhne o dva kroky dozadu, zpátky na chodník. Kolem tebe prosviští ženská v japonskym autě. Z úplně jiný strany než bys jí čekal, ani nezatroubí.
Jsi v šoku, všechno se seběhlo hrozně rychle. Než si stačíš uvědomit, co se vlastně stalo, automaticky trošičku hrbíš ramena, otáčíš se a úlek v tvejch očích na okamžik střídá čistá agrese. Jsi tu teprve krátce. V cizí zemi, v cizím městě, plnym cizích lidí. Podvědomě máš pořád zapnutej obrannej mód.

Proti tobě stojí usměvavej čtyřicátník v rozhalence, ale když se střetnou vaše pohledy, na moment se mu bleskne v očích zmatek a pak odhodlanost. O půl vteřiny pozdějc už si oba uvědomujete to směšný nedorozumění. Cejtíš, jak se ti uvolňujou zaťatý svaly v celym těle.
Pořád seš ale trochu vykulenej, zmůžeš se jenom na „Thanks.“ – „No worries, mate.“ Už se zase usmívá, přehazuje si noviny zpátky pod druhou ruku, usrkává kafe z kelímku a pokračuje ve svojí cestě do kanceláře.

„Ty vole, musíš se tady koukat na obě strany.“ V ruce žmouláš adresu banky, potřebuješ si tu otevřít účet. Jsi na dalšim přechodu, tentokrát už se světlama. Radši se ale stejně rozhlížíš. “Pokaždý bys nemusel narazit na tak pohotovýho týpka, jako byl ten aussie se Starbucksem.“  V duchu tě taky napadá, že podle toho jak jela ta ženská rychle, ušetřil ti 15% za spoluúčast, minimálně za nějakou sádru…

Nejdřív doprava, pak doleva, pak zase doprava a pak teprve přejít -  jako ve školce. Ze začátku je to hroznej nezvyk.

Vždycky, když tu jedeš autobusem a řidič krouhne ostrou pravotočivou zatáčku, máš pocit, že se musíte stoprocentně převrátit. „Ta odstředivá síla nás prostě musí vynést ze zatáčky.“ Zatracený řízení na druhý straně.

Všechno je tu jinak. Když nastupuješ do busu, přiložíš kartu ke čtečce a ta ti strhne jízdný. Ještě důležitější ale je, „pípnout“ si kartu i při výstupu. Když to neuděláš, tvůj terminál zůstane otevřenej a TransPerth (místní dopravní podnik) ti naúčtuje plnou sazbu. Za celou trasu, i když jsi jel třeba jen jednu zastávku. „Did You tag off?“ Tyhle cedule jsou v každym busu na dveřích.

Prvních pár dní se tu doslova motáš.

Chvíli trvá, než ti dojde, o co se jedná.

Když je kdekoliv zúženej prostor – podchod, průchod, chodník v rekonstrukci, úzká chodba ve škole, ulička v autobusu, jezdící schody – lidi si tu automaticky stoupaj vlevo. Když je prázdnej bus, můžeš se vsadit, že prvních pár lidí se posadí nalevo.
I tu blbou frontu v trafice stojej zleva doprava.

Všim sis, že to může mít zvláštní vliv na lidský chování.
Pokud někomu zastoupíš cestu jednou za den, stane se. Prostě jste na sebe narazili. Pokud se to stane třikrát, přijde ti, že je tu docela dost lidí, i takhle přes den – zřejmě živý město. Pokud se ti to stane šestkrát, řekneš si, že tu ty debilní aussies pořád něco stavěj a v centru není místo k hnutí. Pokud se ti to ale stane po desátý, začne to mít plíživej vliv na tvoje sebevědomí.

Pořád se někomu pleteš pod nohy. Pořád do tebe někdo šťouchá, byť omylem. Pořád uhybáš a pořád na špatnou stranu. Pořád se omlouváš tou svojí špatnou angličtinou. A najednou to město není příjemný. Ani nevíš proč, ale máš pocit, že sem prostě nepatříš. A pak ti to dojde.

Sedíš v obchoďáku, venku prší. Čekáš, až se ti připojí wifina. Stolek je u prosklený stěny, koukáš na náměstí pod sebou. Je do tvaru písmene U a ty sedíš proti jeho otevřenýmu konci, máš ideální rozhled. Čekáš, zevluješ. Venku prší, a tak se lidi snažej chodit u kraje, aby je aspoň trochu kryly štíty střech okolních domů. „Načítá se to sakra pomalu.“

A v tom ho uvidíš. Koukáš na něj sice dost z vejšky – sedíš v 2. patře – ale i při osobním kontaktu by musel bejt malej. Japoneček. Míří při kraji náměstí směrem k tobě. A proti němu dav lidí. Pořád se před nima motá, uhybá, poskakuje do stran, kličkuje. Když se lidem snaží uhnout na jeho pravo (do deště, je to přece jenom uctivej Japonec) protijdoucí mu uhnou automaticky na svoje levo. A zase se jim plete pod nohy. Probíjí se davem a nevidí, že lidi co jdou taky jeho směrem, ale NALEVO, postupujou mnohem rychleji. Zvláštní je, že čím víc se dostává kupředu, tím je menší. Mnohem menší, i když se k tobě přibližuje. „To bude to sebevědomí.“ 

A pak si všimneš ještě něčeho. Těch lidí tam najednou není tolik. Totiž je, ale už ti to tak nepřijde. Pohybujou se nějak víc organizovaně, než se ti zdálo. Pohybujou se totiž NALEVO. 

Je to jako kdybys tancoval s holkou, koukal sis celou dobu na nohy, počítal kroky a měl při tom soustředění vyplazenej jazyk…

„Celou dobu jsi hladil Perth proti srsti, Ty vole…“

Dating with Perth

Města a ženský. Je to s nima stejný. Poznáváš jedno po druhym.

U některejch měst i ženskejch si sotva vzpomeneš na jméno, některý v Tobě zůstanou na vždycky a nikdy nezapomeneš tu vůni, když jsi je poznal poprvé a při vzpomínce na některý se pousměješ, cos kde dělal za prasárny. S některýma sis pohrával Ty (což nebylo fér) a některý si pohrávaly s Tebou (což už vůbec nebylo fér). Města i ženský.

Když si objevoval Perth, byla to nová známost. Plná očekávání, z obou stran.

„Když Ti dokážu, že jsem chlap, nech mě si trochu s Tebou užít.“ 

Pokaždý je to poprvé a pokaždý je to stejný. S městama i s ženskejma. Přijel si do Perthu. Lehkej flirt, nic závaznýho. Přijel ses bavit, ne se uvázat na zbytek života. Jsi nepozornej, nesoustředíš se jedním směrem. Chceš mít přehled o všem, a tak Ti paradoxně uniká to podstatný. A pak to přijde.

Je to jako s ženskou. Najednou si všimneš, že ví, že jsi tu novej. A nový lidi přitahujou pozornost, někdy i tu negativní. Ale to je Ti v tu chvíli jedno. Jsi tu novej.

„There is new man in town.“

Špatně zakrýváš nervozitu a snažíš se pohybovat, jako by ses tady narodil. Koukáš okolo, aby ses ujistil, že nejsi jeden z davu, že budeš zaznamenán, ale zas nechceš vyčnívat moc, to nedělá dobrotu. 

Začne to pohledama.

Jen tak těkáš očima a pak si všimneš, že Tě pozoruje. Děláš jakoby nic, ale víš to. Když myslíš, že se nedívá, máš místo očí rentgen. A z druhý strany to samý. Potom najednou překročíte únosnou mez vzájemnýho oťukávání bez kontaktu.

Moc si jich v životě nepoznal, ale víš, že teď už nemůžeš couvnout. Jdete si naproti. Někdy se sejdete uprostřed, někdy musíš přijít blíž, někdy Tě přímo vtáhne. Praha, Řím, Paříž.

První kontakt bejvá zásadní. Často předurčuje Váš vztah po zbytek života. Přátelství, ke kterýmu se budeš rád vracet jako k jistotě a budeš rád, že ho máš. Osudová láska - tu hned tak nepotkáš a ani v ní moc nevěříš. Stát se to může, ale lidi jsou nestálý.
TY jsi nestálej. Lehkej flirt - ráno ani nevíš, kde ses probudil a jediný co cejtíš, je alkohol na jazyku...

Ale tohle je něco docela jinýho. Vnímá a láká Tě celym povrchem, a Ty to sotva stíháš oplácet - nemůžeš si to teď dovolit. Vzájemně se otlapkáváte. Když si zezačátku dovolíš moc, většinou Tě plácne přes ruku - měli byste se nejdřív trochu poznat. Nebo Tě nechá dělat si, co chceš, ale to pak nedopadá nejlíp - se ženskou ani s městem.

Když spolu tyhle chvilky plný intimního poznání sdílej lidi, říká se tomu randění. Když takhle vnímáš město, bude to asi nějaká úchylka. Ale je Ti to jedno. To poznávání za to stojí. 

A navíc, máš na svoji novou známost dost času…

A man leaves much...

„A man leaves much, when he leaves his own country.“

                                                                                 Cormac McCarthy

Sedím a koukám. Nikdy jsem to neviděl. Moje cynický srdce pláče a moje jiný já se dojímá. Nikdy bych nevěřil, že takhle můžou vypadat mraky. Mraky! Takový ty šedivý věci nahoře, kvůli kterejm lidi v Praze brblaj a snažej se schovat nebo aspoň popoběhnout do tramvaje. A když se pak tyhle věci přeměněj na vodu, tak lidi zase brblaj, že pořád akorát prší a že maj mokrý nohavice. Patřim mezi tyhle lidi a ten pohled mě dostal.

Vždycky, když sem někde viděl fotku hory v oblacích, ranní opar na horský chatě nebo tak něco, přišlo mi to zoufale kýčovitý a zíval sem u toho nudou. Teď, když koukám ven z letadla okýnkem velkym tak akorát, napadla mě dokonce myšlenka, že dostat se do nebe nemusí bejt zase tak špatný. Asi se budu muset začít častějc koukat nahoru. Všude bílo, čisto, klid a parádní výhled. Ten výhled! Chvilku sem ho záviděl dokonce i pilotům - já, korunní princ všech cyniků! Nejhorší je, že vim, že časem mi to přijde kýčovitý a nudný zase. Vono to totiž nudný a kýčovitý možná je. A kromě toho - moje cynický já mi našeptává, že v pekle bejvá větší sranda.

Zvláštní je, že mi ten pohled shora evokuje různý vzpomínky.

Nikdy bych nevěřil, že pole někde u Kasselu vypadaj jako čerstvě usychající dlažba u bazénu. U bazénu na letnim táboře, kde jsem strávil podstatnou část svýho dětství a dospívání. A poznal podstatnou část svejch budoucích přátel. A potom najednou červená. Temně cihlovou střídá sytější maková. Pro někoho možná nic moc, ale když Vám bylo patnáct, slunce Vám ospale sušilo záda a Vy jste věděli, že máte před sebou ještě dva tejdny volna s kámošema, ta vzpomínka Vás příjemně zahřeje, navzdory klimatizovanýmu letadlu někde nad Evropou.

Nikdy bych nevěřil, že země u Düseldorfu vypadá jako listí a kůra, co občas plavává na hladině přírodních koupališť.

„Muž opouští hodně, když opouští svou zemi.“ Pořád dokola mi to zní v hlavě.  Narazil jsem na to kdysi na netu, když jsem vůbec netušil, kdo Cormac McCarthy je. Teď toho o něm nevim o moc víc, ale jedno vim. Ten chlap má pravdu. Napjatýmu očekávání z toho co bude, se snažej podtrhnout nohy myšlenky na kamarády, přítelkyni, rodiče a „to svý jistý.“

Ze zamyšlení mě vytrhává steward s blonďatym melírem. Mladej kluk, modýlek, vypadá trochu jako mončičák.

„Would you like something to drink?“  - „No,thanks.“

„Nothing?“  - „No, no, thank you.“

Střih. Ležim doma v posteli. Totiž ne doma. Doma sem se naposled cejtil u našich a pak v bytě po bráchovi. Tenhle je sice taky po bráchovi, ale jinym. Ležim v posteli a mám mokrej nos. Mokrej nos a zavřený oči. Jestli mi něco dělá fakt problémy, tak je to koukat se, jak ženská pláče. Hlavně když je to kvůli mně. Když se se mnou loučila matka, musel sem jít rychle pryč. Jenže teď se se mnou neloučí matka, ale jiná ženská. A ten mokrej nos mám od ní. Za těch, i s pauzama 8 let, jsme si zvykli lehávat u sebe fakt blízko. Tak blízko, že když kvůli něčemu brečela, měl jsem mokrý tváře taky. A většinou brečela kvůli mně.

„Excuse me, I‘ve changed my mind. Could I get this?“ ukazuju na lahvičku whiskey na vozíku. Mončičák se šklebí - podává mi pití. Asi si myslí, že mi není dobře z letu a potřebuju panáka. Vlastně má částečně pravdu, ale jinak, než by myslel.

Naleju si, pomalu usrkávám a dávám si pauzu. Pauzu od všeho. Prostě chvíli jen tak dejchám. „Kurva, seš nějak naměkko.“ Panák mě trochu srovnal a korunní princ se začíná probouzet. Koukám z okna. No fakt! Úplně jako takovej ten přírodní bordel, co bejvá na koupalištích.

Koupaliště. „Proč se nekoupeš? Vždyť je vedro, pojď s náma do vody…“ Usmívá se na mě. Koukám do těch očí, který mi pár let na to budou smáčet nos a tváře a nic neřikám. Nedokázal bych jí to vysvětlit a to mě frustruje. A kdybych nad tim přemejšlel dýl, byl bych na ní hnusnej. I když bych chtěl bejt hnusnej hlavně sám na sebe. Nemám prostě náladu, žádnej zvláštní důvod. A kromě toho - jsem na dovolený - kde lidi většinou dělaj jenom to, na co náladu maj...

...

Vzpomínám si teď na jednoho učitele. Dával nám při volný hodině sadu otázek z psychologickýho testu. Doplňte větu: „Sám se sebou…“ 
Kamarád tenkrát napsal „…provozuju sex nejradši.“ Všichni sme se smáli. 
Pak šel ten učitel ke mně - „bych asi nevydržel.“ Neřek nic, jen se na mě kouk a povytáh obočí.
...

„Proč musíš letět do tý Austrálie?“ Koukám do těch hebkejch očí a mektám něco o angličtině a zkušenostech. „A chceš, abych tam jela s Tebou?“ Neřikám nic a zavírám oči. Cejtim jak mi vlhnou tváře. Sám se sebou bych nevydržel a ona to vydržela 8let.

„A man leaves much, when he leaves his own country.“

Ten chlap má sakra pravdu.