„Polib si prdel ty kreténe!“ – „Drž hubu, nechci tě vůbec poslouchat, ty píčo!“
Zvedám oči od knížky. Byl sem zabranej do děje. Šedesátý léta. Černoch na americkym jihu zabije dva bělochy, který mu zmlátili a znásilnili malou dcerku a jeho přítel, bílej právník, ho z toho musí vysekat. Je to celkem napínavý, ale těch pár nezvykle sprostejch slov mě vytrhlo ze soustředění.
Do vagónu přistoupila partička čtyř aboriginců - původních obyvatel Austrálie - prostě "abbies". Všichni ve středním věku, oblečený jako bezdomovci, na první pohled pod parou. Dva páry, ženský evidentně víc nalitý než chlapi. Postávaj u dveří, dvojice pokračuje v hádce na celej vagón, druhý dva jen přihlížej. Vracim se ke čtení, tohle znám i od nás. Vlak se rozjíždí. Už se jim nechce stát, a tak si to rozevlátym krokem namířej pro jistotu rovnou ke mně.
Zpozornim. Ach jo! Ty dva hlučný si naštěstí sedaj opodál, klidnější pár ale přímo naproti mě. Rychle na ně mrknu. Chlapovi je tak čtyřicet, jeho partnerce nebude víc. On je nezvykle velkej. Má na sobě volezlou khaki bundu a do čela naraženýho černýho kulicha s logem Pittsburg Penguins, zpod kterýho mu lezou hustý vlnitý vlasy. Bizarní postavička. Ona si kouše nehty, z kterejch jí slejzá levnej fialkovej lak a nervózně třepe špinavou nohou, čouhající z rozdrbanejch džín. Oba maj kalný oči, asi krabicák. Některý věci jsou stejný všude na světě.
„Seš normální děvka, co vošuká každýho.“ – „A ty zase ubohej negr, kterýmu se ani nepostaví!“
Alkoholický mlčení mejch novejch sousedů „od naproti“ ostře kontrastuje s přívalem vulgarit jejich kolegů. Nese se to celym prostorem. Naštěstí nerozumim všemu, maj děsivej přízvuk. Ale i tak sem vyloženě nadšenej, stejně jako všichni ostatní. Většina cestujících, co seděli poblíž, se postupně zvedá a přechází do druhýho vozu. Jednoznačný gesto - napůl strach, napůl pohrdání. To teda neudělám. K tomu mě nikdo nedonutí. Nejsem ten, co tu dělá bordel a rozhodně se nehodlám nikam stěhovat. Snažim se znova začíst do knížky, ale kouzlo vyhrocenýho soudního dramatu už je pryč. Během dalších dvou zastávek zbyde v naší půlce vozu jen nás pět. Ostatní buď vystoupili, nebo si ostentativně přesedli jinam. Poslední to nevydržel namakanej kluk kolem třiceti, docela pořez. Znechuceně sroloval časopis do dlaně - „Zkurvený abbies.“ - a odešel.
Teď už četbu jenom předstírám. Po očku si přes uličku prohlížim ty dva naproti. Jejich kolegové občas sice udělaj pauzu, ale celkově vzato maj docela výdrž.
Ženská klimbá. Mastný neudržovaný vlasy, ruce teď už v kapsách džínový bundy a špinavý nohy v ještě špinavějších sandálech. Chlap má na hlavě vážně kulicha s logem Tučňáků. „Jestlipak zná Jardu Jágra?“ Khaki bunda je mu velká, zřejmě „kontejner shop“. Na nohou děravý tenisky. Zarážej mě jejich obličeje. Chlast člověku dokáže zničit tvář, ale tohle je něco jinýho. Jsou vyloženě nehezcí, oba. Marně vzpomínám, jestli sem někdy viděl aboriginku, která by se mi líbila. Oba je pozoruju. Cejtim spíš smutnou, melancholickou lítost než odpor nebo nenávist.
Najednou se zarazim. Cejtim na sobě jeho pohled. Zvednu hlavu - kouká se přímo na mě. Malý unavený očka, ještě před chvílí ospale koukající zpod kulicha někam ven za moje rameno, mi teď doslova skenujou zorničky. Rozhod sem se opětovat jeho pohled. Koukáme si navzájem přes uličku do očí. „Já teda první neuhnu.“ Vím, že si možná řikám o problémy, ale je mi to v tu chvíli jedno. Periferně vnímám, že ženská vedle něj pořád spí, druhej párek je pořád v sobě. Kdosi mi jednou řek, že pohled delší než čtyři vteřiny je v podstatě výzva k boji. Škoda, zapomněl sem počítat.
Z ničeho nic si uvědomuju, že nemá vůbec agresivní výraz. V náhle čistejch očích se mu najednou zrcadlí něco jako směsice útrpnýho studu, smutku, omluvy, smířený beznaděje a neuvěřitelný únavy. Tohle sem nečekal. Překvapeně zjišťuju, že mám stejně debilní úsměv, jako sem míval při zkoušení z matiky. Absolutní prázdno. Opětuje mi náznak úsměvu. Pierot v srdci Austrálie.
Odvracim oči. Vteřinu potom vstává. Než stihnu cokoliv udělat, nakročí přes uličku a sedá si vedle mě. Nestíhám myslet natož reagovat. Sem totálně zaskočenej.
„Jak se jmenuješ?“ podává mi ruku. Bezmyšlenkovitě mu potřásám narůžovělou dlaní. Přijde mi obrovská a nečekaně hebká. „Aleš.“
„Alesh?“
„Ne, ne - Aleš.“
„Aleš?“
„Jo-o.“
Mluví s přízvukem ale čistě. Ani stopa po opileckym mumlání, i když alkohol z něj cejtit je. Taky oblečení mu vůbec nepáchne, přestože ho má viditelně špinavý.
„Díky Aleš.“ třese mi znova pravicí „Jen sem chtěl, aby se mi někdo, člověk - víš jak, podíval do očí… To je všechno. Klidně si dál čti.“ - ještě jednou mi věnuje ten úsměv, co člověka fyzicky zabolí.
Jak to dořekl, tak se zvedá. V hlavě mám zmatek. Vlak brzdí, sme ve stanici.
Nadechuju se, abych odpověděl. Nebo aspoň něco řek. Zeptal se, jak se jmenuje on. Nebo třeba odkud je. Kdo jsou ty jeho přátelé. Nebo proč dopad tak, jak dopad. A jestli mu můžu nějak pomoct. A jestli vůbec pomoct chce.
Nevyleze ze mě ani slabika.
Budí ženskou a společně s „kreténem“ a „děvkou“ vystupujou. Hydraulika ve dveřích si odfoukne, vlak se rozjíždí.
Zavírám pusu. Jak dlouho to mohlo celý trvat…? Půl minuty, minutu? Rozhlížim se okolo. Pár lidí na druhym konci vozu se znuděně kouká z okna, dva puberťáci si hrajou s telefonem.
Příští stanici vystupuju. Vycházim ze zastávky. Fouká studenej vítr, začíná poprchávat. Zima tu ještě neřekla poslední slovo. Nandavám si kapucu, ruce zachumlaný do kapes, bundu zapnutou až ke krku. Na první pohled jako listopadovej večer u nás. Vítr žene hrst listí podél obrubníku. Jdu setmělou ulicí. Slyšim jenom svoje kroky a kapky deště jak pleskaj vo zem.
Svoje kroky, kapky deště a svědomí.
