Dneska je to rok

Narodil se druhou květnovou neděli roku 1922. Narodil se v době, kdy se filmy v kinech promítaly bez zvuku, auta byla na ulicích vzácná asi jako dneska koně a do objevu penicilinu zbývalo ještě 6 let.

Za tři týdny by oslavil 98 narozeniny.

*

Kamarádka se mě ptala, jaká vzpomínka na něj mě hřeje nejvíc. Myslím, že to byly večery v Elišce. Pečovatelském domě, kde byl na pár týdnů, když byla moje maminka po operaci. Měl pokoj sám pro sebe, seděl ve svém křesle, já na jeho posteli a – jak by řekl on – krafali jsme kolikrát až do noci. Mluvil hlavně děda. Moc rád vyprávěl a já jsem ho moc rád poslouchal.

Poslouchal jsem po tisící historky z Jakubáku.

Vzpomínal, jak vyrůstal v malém domku, v jedné místnosti s kuchyňkou a hliněnou podlahou. Jak se pár let po něm narodil bratr Pepík, a nakonec sestra Milka. Jak trávil dětství „na prasenčáku“, jak v Úpě plavili koně, jak už jako kluk, kde mohl, tam pomáhal: skládal, nakládal, nosil a odvážel. Občas mu dali kus jídla nebo dokonce peníz, ten pak vždycky přinesl domů svojí mamince, aby měli všichni něco navíc. O všechno, co měl, co vydělal, se celý život dělil se svojí rodinou. Byl šikovný na ruce a nebál se práce, což ho neopustilo až do nejvyššího věku. Práce a pracovitost jsou slova, která se mi vybaví jako jedna z prvních, pokaždé když na něj myslím.

Vzpomínal, jak chodil do učení na malíře a jak si odmítl vzít od mistra desetikorunu, protože mu jí mistr jednou dal a jednou nedal, a tak on řekl, že jí od něj nechce. Hrdě a se zadostiučiněním vyprávěl, jak strašně potom mistr Beneš zuřil, co že si to na něj obyčejný učeň dovoluje. Měl svojí hlavu a měl svojí hrdost.

Vzpomínal, jak se někdy v té době, nebylo mu tenkrát ještě ani 17 let, zakoukal do děvčete jménem Marie, do mojí babičky. Ta vyrůstala jen s matkou a sourozenci a na prvorepublikovém předměstí jí jako nemanželské dítě odstrkovali. On se s ní ale nakonec začal vídat, chodit k nim domů a pomáhat v domácnosti i jim. Po válce se vzali, měli tři děti a žili spolu dalších 54 let.

Vzpomínal, jak jednou – to pracoval na dráze jako pomocný dělník, pokládali zrovna pražce – přišel do práce, kde si je svolal drážní mistr do dílen a oznámil jim, že jeho ročník bude totálně nasazený pro práci v Říši. Doma nechal rodiče a dva mladší sourozence, měl sbaleno jen trochu prádla a jel. Věděl, že odmítnutí nebo útěk by znamenalo přinejmenším vězení, nejenom pro něj, ale i pro zbytek rodiny. Celý život svou rodinu opatroval a chránil.

Vzpomínal na útrapy při totálním nasazení, ale snášel je tenkrát s životní sílou a energií dvacetiletého kluka. Mockrát mi vyprávěl, jak v Reichu vařili s Frantou Šubrtovým ovocné knedlíky z bosenských švestek, co jeho strojvedoucí ukradl Němcům z vlaku, který jel na frontu. O náhodě, kdy při posunu vykolejil vlak s vínem z Francie a celé Brockau bylo v tu chvíli namol. Vyprávěl mi ale i o 14 a 16 hodinových směnách. O spaní ve stoje, kdy na minuty usnul opřený o tendr na mašině, aby vůbec dokázal tu příšernou dřinu vydržet. Nikdy nezapomněl na tu ponižující nespravedlnost, které se vůči jeho generaci naši sousedi dopustili. Neměl v srdci nenávist, ale kdo se ho zeptal, tomu řekl od plic, co zažil a co si o tom myslí.

Vzpomínal, jak z totálního nasazení jednoho dne odjel na falešnou propustku za svojí láskou, mojí babičkou. Ve fešácké nádražácké uniformě a s drzostí dvacetiletého kluka si myslel, že mu to projde. Neprošlo. Chytili ho a zavřeli ještě v Polsku. Jako kluk jsem koukal s otevřenou pusou, když mi svoje dobrodružství z války a z vězení vyprávěl. Bylo to napínavé, uměl vyprávět, uměl situaci zlehčit vtipem. Ale hlavně to vždycky dobře skončilo. Až jako dospělý jsem pochopil, že ať už byla situace jakákoliv, ve skrytu duše byl děda vždycky optimista. Jen to nechtěl říkat nahlas, bál se, aby nic nezakřikl. Na to už zažil příliš mnoho.

Vzpomínal, jak se po válce s babičkou vzali a začali bydlet v pohraničí, ve starém mlýně. On pracoval na dráze, ona se starala o domácnost. Krátce na to se jim narodil kluk. Milované dítě, jediný syn, Jarka. Když mi vyprávěl, jak babička rodila doma v bolestech, a on běžel přes les do vesnice pro porodní bábu, aby se oba vrátili až když už byl Jarka na světě, jako dítěti mi to nepřišlo nic extra. Když si na to vzpomenu dnes, běhá mi mráz po zádech. A Jarda tu dneska sedí s námi.

O pár let později se narodila Maruna, první dcera. Vedli tvrdý život v poválečném pohraničí, pracoval dál na dráze, ale už jako malíř pokojů. Profese, která ho provázela po zbytek života. První rozmíšky v manželském životě s babičkou následovala první usmíření a po jednom z nich se jim narodila Lenka, moje maminka.

Vzpomínal, jak byla polovina února, venku metr sněhu. Babička, která tou dobou už vlastně rodila, šlapala ve sněhu a on šel před ní, lopatou odhazoval sníh a dělal tak cestu, aby se dostali nahoru k silnici, kam měla přijet sanitka. Poslední kus cesty jí do kopce tlačil, aby se dostali nahoru co nejdřív. Když mu saniťák povídá: „Jedeš s náma taky?“ Jen zahulákal odpověď do vánice: „Blázníš, vždyť mám doma další dva arabove.“

Vzpomínal, jak bydleli ve strážním domku, na čtyřce. Pod domečkem zahrada, dole tekl potok, kam během let přibyly husy a housata, ve chlívku koza, u boudy ležela Zorina. Na tohle období vzpomínal asi nejradši. Jenže rodina už byla velká, tři děti a babička Ledecká, jeho tchyně. Pár let nato se stěhovali na Mostka.

Vzpomínal, jak je stěhovali drezínou, jak chodil na melouchy, soboty, neděle, všední den nebo svátek, to bylo jedno. Měl velkou rodinu a bylo na něm vidět, že nikdy nechtěl dopustit, aby jeho děti vyrůstali ve stejné bídě a o hladu, jako on. Choval králíky a slepice, svého času měli ve sklepě i husu. Hrozně rád hospodařil a hrozně rád jedl. Nejradši měl obyčejná jídla, bramborové placky „kramfleky“, řízek s knedlíkem a se zelím, amolety.

Vzpomínal, jak celou domácnost vybavil nejmodernějším nábytkem, jako první ve vsi měli ledničku, rádio i televizi. Jak babička Ledecká vždycky říkala: „Jarka, to je zlatej člověk! Takhle jsme se nikdy v životě neměli, jako teď.“ A dědovi to dělalo dobře. Byl šťastný, že se dokázal o svou rodinu postarat.

*

Seděli jsme v Elišce a povídali si s dědou až do noci, jednou na nás musela přijít i vrchní sestra, že už je dávno po návštěvách.

Byl společenský člověk, měl rád lidi. Rád se s nimi potkával, rád si s nimi povídal. Zábavy a tancovačky na vesnici, to bylo jeho.

Vzpomínal na malířinu, na lidi co potkal, na lidi u kterých maloval a na lidi, kteří mu pomohli. Vzpomínal na hlad za první republiky, na dřinu v totálním nasazení, na svoje rodiče a svoje kamarády.

Měl zlaté srdce. Najdete spousty lidí, kterým pomohl, ale nenajdete ani jednoho, kterému by jakkoliv uškodil.

Byl přirozeně inteligentní, a přestože nikdy nestudoval, se vším si uměl poradit.

Jako muž narozený ve znamení Býka miloval děti a děti milovaly jeho. Vždycky celý pookřál a radostně vyprávěl, jak Ondřej jako čtyřletý pobíhal na Mostkách před koupáním kolem lavoru s horkou vodou a vykřikoval „dož, dož, stači to!“.

Vzpomínal, vždycky celý naměkko, jak Radka naučil jezdit na kole, hned vedle nádraží.

Jednou Ondřej doma hlídal Adama, kterému tenkrát byly asi tři roky. Adam si jako správně zvědavé dítě skřípnul ruku do stativu od foťáku a řval jako tur.    Po tváři se mu koulely slzy jako hrachy, ječel jako siréna a Ondřejovi se ho nedařilo utišit. Já měl tenkrát jako správnej puberťák pocit, že děti jsou tak akorát trapný, když tu celou situaci zachránil děda. „Pocem, já Tě pochovám“ řekl smířlivě a natáhl k němu ruku. Když k němu brečící Adam udělal krok, popadl ho děda do náruče a začal dělat šprťouchlata. „Že Ti dám na kanónek!“ huboval na oko děda a plácal dobrácky Adama přes zadek. Adam se začal smát a dědovi už u pravnoučat přezdívka zůstala. Děda kanónek.

*

Když umřela babička, o kterou se do posledních chvil láskyplně staral, přestěhoval se natrvalo k nám do Prahy, k mojí mamce. A i když už ho časem začaly trápit nemoci stáří, užíval si zasloužený klid a odpočinek, kolena si hřál u topení a koukal v televizi na sporty.

Posledních pár let se mu začalo horšit zdraví, ale hlavu měl pořád dobrou. Pamatoval si narozeniny všech z rodiny, i kolik zrovna porazil Federer Nadala v tie-breaku.

Vždycky když jsme přišli na návštěvu k rodičům, chodili jsme za ním, na kus řeči. Slyšel jsem znovu tisíc různých historek a zážitků a každý z nich už nejmíň po tisící. A pokaždé mě moc bavilo ho poslouchat.

Vždycky mi říkal, když už jsem odcházel: „já tady ležím v noci, zavřu oči, a to je úplnej film. Všechno to vidím před sebou, dětství na Jakubáku…“ pak se rozplakal.

*

Umíral stejně jako žil. Vůbec ne lehce, ale bez hořkosti nebo zášti a za přítomnosti své rodiny, o kterou se celý život obětavě staral a která se mu tu péči a lásku snažila co nejvíc vracet. V posledních chvílích netrpěl a jeho život se naplnil bez bolesti, poklidně a smířeně.

Říká se, že smrt není tečka, ale dvojtečka. Ta větu nekončí, jen uvozuje větu další.

Jestli tam někde nahoře existuje nebe (a já věřím, že ano) vypadá to tam podle mě jako na Mostkách.

Stojí nahoře na zahrádce, v modrákách a v holinkách po kotníky. Teď zrovna dosekal u kůlny dřevo, hned vedle v králíkárně předtím nakrmil králíky a nasypal slepicím. Za chvíli na něj bude volat babička, oknem se sítí z koupelny: „Jarkóóó, oběéééd!“. Pokývne hlavou, zasekne sekyrku do špalku a vydá se zahrádkou k brance. A potom po schůdkách, co mají zábradlí jen po jedné straně, sejde pomalu dolů.

Život je příběh a příběh nekončí, dokud si ho lidé vypravují. Vypravujte svým dětem a dětem jejich dětí příběh jeho života. Dokud si ho budeme vyprávět, bude pořád mezi námi.

Dědo, měli jsme Tě moc rádi, pozdravuj babičku a odpočívej v pokoji.

Modlitba věřícího singla

                                        

               Chvíli se s tebou procházet a chvíli tě líp poznávat

               Chvíli se ti dvořit a chvíli ti lásku vyznávat

             
               Chvíli tě chci vlastnit a chvíli ti říkat pane

               Chvíli s tebou souhlasit a chvíli si myslet „ba ne“

             
               Chvíli na tebe křičet a chvíli se ti omlouvat

               Chvíli se s tebou rozcházet a chvíli si tě namlouvat


               Chvíli s tebou sexovat a chvíli sdílet jedno tělo

               Chvíli chodit do divadla a chvíli bejt zas jako dělo


               Chvíli s tebou bědovat a chvíli s tebou štěstím plakat

               Chvíli se s tebou radovat a učit naše děti kakat


               Chvíli být v dobrém rozmaru a chvíli na sebe se mračit

               Chvíli u moře se opalovat a chvíli spolu auto v dešti tlačit


               Chvíli vzdychat „už ne, už mám dost!“

                A chvíli provokovat „ještě jednou, pro radost?!“


               Chvíli tě chci podezřívat a chvíli ti slepě věřit

               Chvíli být sám v pokušení a chvíli vědět, že nemůžou se s tebou měřit


               Chvíli s tebou šílet a chvíli počítat ti vrásky

               Chvíli s tebou truchlit a za ruku tě držet z lásky


               Chvíli myslet na tebe a chvíli myslet na nás

               Chvíli myslet na sebe a chvíli myslet za nás


               Chvíli slyšet hlas kolovrátku a chvíli prosit boha „ještě jednou, od začátku“


               Chvíli sakra činit se a chvíli nad tím rokovat

               Chvíli s tím smířit se a chvíli proti tomu bojovat


               Chvíli chtít to vzdát a chvíli vydržet dál spolu se s tím rvát


               Chvíli smát se s tebou bezzubě a chvíli půjčovat ti brýle

               Chvíli vzpomínat kdo jsi a chvíli mluvit o své víle


               Chvíli… Za chvíli už zavřem oči a přitom nám bude opakovat,

               Dřív, než Cháron svoje veslo smočí - „teď slušelo by se poděkovat.“


               Tak děkuji - já Tobě a Ty mně - aspoň za tu chvíli a za to, že tě mám

               Za tu chvíli tady a za věčnost tam…

Kdy, když ne za deště

Poslední tři dny tu prší a nejmíň další tři dny tu pršet bude. Žijeme na dvou sedačkách v autě, když teda nepočítám tu postel, kterou máme postavenou vzadu. Jsme kamarádi, sex spolu z nejrůznějších důvodů mít nechceme. Jsme daleko od míst, kde bychom být chtěli a od lidí, s kterýma bychom teď být chtěli. Vlastně jsme tak daleko, že dál už být nemůžeme. Pokud mě tohle bezvětří nedonutí napsat další blog, tak nevím co už.

Strašlivá pauza, uznávám. Od posledního postu uplynulo hodně vody a v mezičase se toho hodně událo.

Naučil jsem se cizí jazyk natolik, že se mi podařilo úspěšně složit zkoušku a získat certifikát, kterej bude někoho zajímat asi jenom u nás doma. Potkal jsem ženu, s kterou si dokážu představit společnou budoucnost, blízkou i dalekou. Pokud budu mít štěstí, vrátím se domu, zaťukám u jejích dveří a pak spolu navážeme tam, kde jsme přestali. Pokud ne, … Nechci na to teď myslet.

Změnil jsem zemi. Kontinent, co je velkej jako celá Evropa a obyvatel má jak dvě Český republiky, jsem vyměnil za zemi, která se skládá ze dvou ostrovů, a bude mít štěstí, pokud se díky výbuchu nějaký sopky jednoho dne nepotopí.

Pracoval jsem celej v černym v největších australských vedrech a taky se trochu koupal na plážích tamtéž, několikrát změnil práci a taky bydlení, jedl pravý indický kari dvakrát denně, až už sem byl po čuchu od Inda pomalu k nerozeznání, jezdil na motorce po Bali a na prsou cejtil ruce, který mě doslova držely za srdce, procházel se po plážích na maličkatejch ostrůvcích v Indonésii a pak se rozhodl odjet a poznat svět ještě o kousek dál…

Potkal jsem spousty lidí. U některejch znám jen tváře, u některejch i jména. U některejch si je dokonce pamatuju a umim je vyslovit a některý si dokonce pamatujou a uměj vyslovit to moje. Potkal jsem spousty lidí a poznal jich jen pár. Rozpor, kterej spousty lidí na cestování láká a mě bolí.

Platonicky jsem se zamiloval do učitelky. Ona byla vdaná a já byl šťastně zadanej. Pokud vám to zní jako protimluv, vězte, že to byl velice povedenej románek. Škoda že ona o něm nevěděla. Nezamilovávám se často a už vůbec ne platonicky. Všechno musí bejt jednou poprvé.

Na sadu jsem trávil osm hodin denně. Sám se sebou a žebříkem. Když teda nepočítám ty stromy. Velice náročná disciplína. Všechny vaše trapasy, všechny ty okamžiky, kdy vás někdo zklamal a kdy jste někoho zklamali vy, všechny chyby, který jste v životě udělali (nebo alespoň ty, o kterejch víte), všechny drobný i větší prohry, všechny nejistoty a pochyby, všechny vaše hříchy se vám připomenou a točí se vám před očima. Být sám se sebou je pro někoho problém. Motýlek měl celu o sedmi krocích. Já měl celej sad.
O velikosti to vážně není.

Důležitý je vyjít z tohohle mentálního detoxu jako vítěz. Nevím, jestli jsem vyhrál, s žebříkem mám problémy pořád. Nicméně to negativní, co se stalo, už pro mě není téma k přemejšlení. To pozitivní, co se stane, teď ale je. A hlavně teda jak toho dosáhnout.

Zvláštní, jak se během relativně krátký doby člověku srovnaj priority. Bohužel to úplně nejdůležitější nemůžeme tak úplně ovlivnit. Moje rodina, přátelé a kamarádi jsou zdraví, alespoň v rámci možností. Hodně z nich je i šťastných - alespoň v rámci možností. Ten zbytek už máme velkou šanci ovlivnit sami. Bolí to, a někdy ne jenom nás, ale jde to.

Hádám, že sem se za tu relativně krátkou dobu trochu změnil i já sám. Můžu jenom doufat, že k lepšímu. Pořád jsem arogantní, ale našel jsem v sobě víc porozumění a tolerance. Pořád jsem nedochvilnej, ale snažím se s tím víc bojovat. Pořád si myslím, že svůj osud můžeme z velké části ovlivnit sami, ale už mám pochopení i pro ty méně šťastné. Pořád jsem cynickej, ale už dokážu dokoukat západ slunce (ovšem s poznámkama). Pořád mám rád ten pocit, že jsem někde doma, ale toulavý boty už asi nevyzuju.

Víc si vážím rodiny a přátel. Ne že bych si jich předtím nevážil, jen si jich teď vážím víc. Vzdálenost a čas většinou prověří vztahy poměrně důkladně. Nevím, jestli mi pořád chutná becherovka, ale pořád mám tu láhev, kterou jsem loni na Vánoce dostal. Když mi doma rodiče s něčím radili, dost často jsem se v duchu toulal někde úplně jinde. Když jsem se pak pozdějc toulal někde úplně jinde, dost často jsem se v duchu radil s rodičema. Jsem šťastný člověk. Za to dobré, co ve mně je, vděčím jim.

Během času jsem taky zjistil, jak rozdílný očekávání lidi maj, když přijde na cestování a co by jim to mělo přinést. Nevadí mi, že jsem si nešáh na pouštní písek, že nemám fotky před slavnejma budovama nebo u cedule s klokanem, že jsem se nenaučil surfovat, že jsem víc pracoval, než si užíval. Odjel jsem kvůli něčemu jinýmu. Odjel jsem, abych se mohl vrátit.

Alespoň na chvíli.

A jak se tam vlastně máš?

Stávám se obětí svých vlastních flirtů

zjevně tu chybí mi ta správná virtue

koukám jim pod sukně, i když maj kalhoty

přijde mi nelidský nesnášet faggoty

za cenu piva tady, koupíš doma tank

nejednou i přesto byl sem tu drunk

všichni se tvářej, že pijou jen Cappy

nikdo jim nevěří, když dělaj se happy

umim jen málo, dost mě tu melou

za těch pár chvilek, chyt sem jen hello

ruce mám ve dřezu, skoro už rok

spim pořád na zemi, piju jen hock

vydal se do světa, bez špetky rozumu

pražáček z evropy, k potomkům z West Hamu

na řeky prahu, mezi i přáteli

toužím se proletět, prohlížim chartery

přes všechny nezdary jsem tu fakt rád

do Thajska, na Bali - bude to hard!

Muž, který zachránil monarchii...

Nevěděl jsem, jak shrnout svoje pocity do dvou řádek statusu na FB, tak jsem se rozhodl věnovat tomu rovnou celej blog. Předem upozorňuju, že nebude ani trochu objektivní (baf – to je překvápko!). Bude totiž o filmu. A nebude to recenze. Jen názor zaujatého diváka.

To sem byl takhle jednou v kině. Poprvý. Teda jako ne poprvý, ale poprvý tady. Jít na film do toho kina kde sem byl já, má svoje výhody i nevýhody. Mezi nevýhody řadim to, že filmy tu dávaj bez českejch titulků (teda ve všech kinech, nejenom v tom mym) a mezi výhody řadim to, že sem tam šel v úterý, kdy maj zlevněný vstupný (teda ne ve všech kinech, jenom v tom mym).

Už pár dní tady na mě z plakátů koukaj tváře Marka Darcyho a kapitána Barbossy. Jeden má místo pirátskýho pláště a trojhranýho klobouku tvídový sako s proužkem a na hlavě konzervativní pěšinku a druhej má místo svetra s jelenem britskou námořní uniformu z 30.let. Jeden má místo děsivýho šklebu distinguovaný pohled občana britského impéria a druhej má místo unylýho šklebu přeslušnělýho právníka ušlechtilý výraz budoucího monarchy.  A oba hrajou jako bozi. Ale abych nepředbíhal.

Nevim, jestli ste někdy byli v kině. To funguje tak (alespoň u mě), že na Vás pár dní kouká z plakátů pár známejch tváří, jako upoutávka na novej film. Pak zaslechnete šuškandu od kámošů, případně na netu a pak nemáte jeden úterní podvečer moc co na práci, a jelikož je i ta správná nálada, vyrazíte do kina.

U stejný holky za stejnym pultem, který jsou stejný nejspíš ve všech multikinech na světě, si koupíte lístek a pak s díky odmítnete nabídku ke koupi popcornu případně popcornu a coca-coly za stejnou cenu. Jdete přece na film o britské monarchii! A kromě toho, když koukáte v kině na film a chroupete u toho popcorn, neužijete si většinou ani jedno ani druhý. Nehledě k tomu, že lidi kolem Vás si neužijou hlavně to druhý.

Pak Vám puberťák, s akné na tváři a se stínem pod nosem, co si začne holit až tak za rok, trhne lístek a řekne: „sál číslo tři“.

No a pak se posadíte - kino je poloprázdný - takže se posadíte nádherně do území nikoho. Prostě tak akorát, abyste při troše fantazie měli pocit, že jste v kině úplně sami. Pak pustěj upoutávky na nějaký jiný filmy – who cares! Během toho dorazí do sálu pár opozdilců, v ruce kornout se zmrzlinou, dvě vteřiny skenování sálu a už si sedaj na nejlepší zbylý místa. Naštěstí relativně daleko od Vás – tušíte, že chroupání těch kornoutů bude slyšet na dvě řady daleko.

Pak potemní zbytek světel a začne projekce.

Záběr na mikrofon, nákej strejda kloktá… Má to hezkou patinu a kameramanova hra se světlem Vás během pár minut dokáže vrátit o těch 70let zpátky.

Stadion ve Wembley.

„I have received…“ červený ďáblovo oko „t…t…t-t-t…..the….“ násobené ozvěnou a pohledem tísíců párů očí, koukajících se většinou do země.

--------------------

A pak už není nic. Není čas. Nejsou ty dva kornouty vpravo od Vás. Není ta ženská, co to přehnala s voňavkou, co sedí dvě řady za Váma. Není vedro – kraťasy se Vám nelepěj na stehna a necejtíte plyš opěradel na loktech, necejtíte ani vánek klimatizace vzadu na krku.

Je tam jen jeho Výsost princ Albert, Lionel Logue „obyčejný“ muž, který léčí poruchy řeči a je tam její Výsost lady Alžběta. Colin Firth, Geoffrey Rush a Helen Bonham Carter. A minimálně první dva by měli dostat Oscara – žádné vyšší ocenění ve filmu bohužel nemáme.

Příběh Vás naprosto vtáhne do děje. Na Firthovi můžete doslova oči nechat, a pokud v nějaké scéně vystupuje (a on vystupuje téměř ve všech) plátno patří jenom jemu. Naproti tomu Rushovi se při bližším pohledu podařilo něco téměř nemožného. Famóznímu hereckému koncertu Colina Firtha se přinejmenším vyrovnal, v některých scénách s vtípky a narážkami je mu v nejlepším slova smyslu vyrovnaným partnerem. Ostatně scény těch dvou patří k hereckým (procházka v parku) i emocionálním (pro mě osobně jedna z nejsilnějších scén – lepení letadýlka) vrcholům celého filmu.

Firth zahrál (budoucího) krále přesně tak, jak si ho - alespoň já - představuju. Noblesní, aristokrat (baf!), inteligentní a ušlechtilý, přesto prchlivý („jedna z mnoha mých chyb“), pochybující, umíněný i odhodlaný a vědom si svých povinností i práv jako dědice trůnu – prostě pravý profesionál.

Kromě toho zahrál poruchu řeči tak dokonale, že i lidi, kteří doopravdy koktají, jsem neslyšel koktat tak opravdově! Výše zmíněné vlastnosti přesně vybalancované a jejich dávkování v jednotlivých scénách je jednoduše precizní. V několika momentech máte přesně ten pocit „ať už se sakra konečně vymáčkne“ a v tu chvíli Vám dojde, že kdyby to natahoval jen o trochu dýl, znělo by to uměle, kdyby to slovo vyhrknul jen o vteřinu dřív, nebylo by to věrohodný. Dokáže Vám dostat do hlavy ten pocit, jak se asi cítí lidi s poruchou řeči, když chtějí něco (cokoliv!) říct. Přidejme k tomu lékařský fakt, že nikdo se s poruchou řeči nerodí, ale „získává“ jí až v průběhu života (nejčastěji v raném dětství) a máme psychologický obraz člověka, který naprosto nevěří sám sobě.  Což by ještě nebylo tak strašné, ovšem naše hlavní postava se momentálně musí stát právoplatným králem, který bude vládnout čtvrtině světové populace a navíc se schyluje ke světové válce v době, kdy má většina lidí ještě v živé paměti tu první – „velkou“. Národ se tudíž musí povzbudit projevem, prostřednictvím BBC. Králův hlas se ponese od Irska přes Keňu a Indii až po Austrálii – a živě!

Nemožné?! Ne když naproti Vám stojí Lionel Logue…

Geoffrey Rush dokázal ve filmu doopravdy nemožné. Hereckým projevem se vyrovnat Colinu Firthovi. Nebýt ani horší, ani lepší – prostě jiný, ale stejně excelentní. Jeho Logue je „obyčejný“muž, žijící na předměstí Londýna, jehož ordinace bez sekretářky („mám rád věci co nejjednodušší“) dává tušit, že nebude „jako Ti ostatní“. A je to právě jeho postava, která dělá celý film svěžejším, pestřejším a v neposlední řadě vtipnějším. Slyšel jsem Colina Firtha říkat v jednom rozhovoru, že nikdy netušil, jak moc se budou lidi v kině smát. Logueovi narážky, vtípky, občasná popichování a nahrávky „na smeč“ („pořád jste zadrhával na dvojitém w“) brilantně vyvažují tíživé momenty v nejrůznějších pasážích filmu (opět scéna s modelem letadýlka, první schůzka, usmíření). Navíc je na jeho postavě a její rodině krásně znázorněn význam krále pro tehdejší britskou monarchii a zejména pro obyčejné lidi, kteří „potřebují krále, za kterým by mohli stát“. Alespoň v době, kdy se blíží válka a jediný kdo, jak se zdá, bude schopen bránit se proti Hitlerovi, je Anglie.

Co říci o manželce prince Alberta, lady Elizabeth a pozdější Queen Mum? Helen Bonham Carter svojí rolí přesně vystihuje rčení „za každým velkým mužem stojí jeho žena“. Dodává zobrazovanému většinově maskulinnímu prostředí britské vrcholné politiky předválečné doby přesně tu porci ženskosti, která je potřeba, aby film nepůsobil přespříliš suchopárně a chladně. Řečeno kamarádovi u piva – dává tomu prostě šťávu, vole. A navíc, ve scéně, kdy Bertie dělá „pořádek v papírech“ by se každý druhý muž rád stal koktavým králem, jen aby měl takovou manželku… Vlastně každý první. Navíc i ona umí v omezeném prostoru své postavy prodat jakoby mimoděk i vlastnosti, které nejsou na první pohled úplně zřejmé. Lehce manipulativní, odhodlána udělat pro svého muže (a svou rodinu – a svůj status) možné i nemožné, nevzdává se, plně podporuje svého manžela, dodávaje mu sebevědomí i v těch nejbeznadějnějších situacích. Aristokratka přesně si vědoma své role, i toho, co se od ženy v její roli očekává. K tomu všemu přidá ženskou rafinovanost s tváří dobrosrdečné „lady“, která umí mluvit s lidem a přitom neztratí nic ze své modré krve (scéna u Loguea doma).

Celý film jen umocňují výkony vedlejších postav. Guy Pearce hraje abdikujícího krále tak dokonale, že byste mu nejradši dali rovnou pár facek (pěstí ne – jako muž se chovat neumí). Michael Gambon v roli starého autoritativního krále téměř středověkého typu i vystupování, který už nové době nerozumí a nemá v ní ani důvěru. Jennifer Ehle jako manželka Lionela Loguea, která je mu přesně tím, čím je lady Alžběta princi Albertovi. Timothy Spall jako buldok s doutníkem – Winston S. Churchill - neústupný, zásadový, jediný kdo je schopen se zorientovat ve vývoji tehdejších evropských událostí. A arcibiskup Dereka Jacobiho je zahraný tak dobře, že Vás přesvědčí, že hadi jsou ve skutečnosti slizcí (byť ve filmu žádný plaz nevystupuje)…

Pro úplnost dodám, že prostředí ve filmu působí možná poněkud chladně (Logueova pracovna a byt, ale i královský palác například) ale myslím, že přesně to bylo cílem. Konzervativní britská monarchie, ve všech směrech – vystupování, vyjadřování, atmosféra, oblečení, počasí atd. apod. Podle mě to absolutně není na škodu. Naopak, pomůže to navodit atmosféru a „přenesení se“ do jiné doby.

Mimochodem, při scéně Logueova konkurzu v divadelní společnosti, se publikum tady v Perthu směje o trochu víc, než kdekoliv jinde na světě. Až to uvidíte, pochopíte proč…

Kdyby se mě po projekci ptali, kolik bodů bych filmu udělil na stupnici od 1 do 10 a já mohl dát 12, dám 14…

Hádám, že každý z nás má nějaký svůj osobní žebříček hereckých výkonů, kterému zpravidla vévodí jeden a toho z trůnu hned tak někdo nesesadí. Tom Hanks ve Forrestu Gumpovi, Leonardo Di Caprio v Titanicu (nic proti), Robert de Niro v Zuřícím Býku, Meryl Streepová v Madisonských mostech, Anthony Hopkins v Mlčení Jehňátek, Al Pacino v Kmotrovi, Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem - jak komu libo…

Tak tomu mému už několik dní vévodí Colin Firth v Králově Řeči.

--------------------

„Zapomeňte na všechno ostatní a prostě mi to řekněte.“

Pak už vnímáte jen Beethowenovu dokonalou hudbu a prostřihy na národ poslouchající svého krále. Kdyby to natočili američani, bylo by to patetický až na půdu.

Jenže Vy v ten moment nevnímáte nic jiného, než téměř fyzickou lítost že nejste příslušníkem britského impéria. Protože tohle je přesně ten pocit hrdosti a sounáležitosti, který by měl každý zdravý národ mít. God save the k-k-king!

Fotka, a mávání z balkónu…

Sedíte na místě, dokud neskončí titulky. Pomalu a neradi se vracíte do reality. Od vznešeného krále k placení nájmu, od logopedie k mytí nádobí…

Když se rozsvítí světla, jste v sálu sami.

Pomalu se zvedáte, protahujete a při východu pokyvujete na toho poďobanýho puberťáka.

Jdete naproti přes ulici, do restaurace, kde normálně pracujete, když jste si zrovna nevzali den volna, abyste mohli jít do kina…

Sedám za bar a zdravim se s Marcelem, kolegou z Německa. „Co tu děláš, vždyť dneska nemakáš, ne?“

„Ne, byl sem v kině, tak sem sem zaskočil jen pozdravit…“

„Fakt? A na čem si byl?“ – „Králova řeč.“ – „O tom sem neslyšel“, zavrtí hlavou, „o čem to je?“ – “No, eeaah……“ nadechuju se, abych odpověděl…

Kouká na mě napůl pobaveně, napůl se zájmem…

“Ale o ničem… Běž se na to podivat, nedokázal bych Ti to přesně popsat…“

„Kolikrát si na tom byl, vole, že mi neumíš říct, vo čem ten film je?“ zubí se na mě…

Zhluboka se napiju. “Zejtra makáš?“ - stáčim řeč jinam….

Na začátku sem psal, že nevim, jak svoje pocity shrnout do statusu na FB. Teď už to vím.

Králova řeč. Jediný film, který jsem viděl v kině dvakrát. Zatím.

Můj první mejdan

„Osm! Osm vole… Vlastně skoro devět.“

„Já dvě, ale přijel sem nedávno …“

„Cha! Tak to se zeptej Bruna, ten vede… Zatím.“ zubí se sebejistě Pedro.

Sedim hluboko zanořenej v pohovce, usrkávám ze sklenice a celkem nevzrušeně pozoruju tu konverzaci.

Pedro, Mariu, Mustafa a Filipi se trumfujou, kdo tu sbalil víc holek. Sou to mladý kluci, ještě trochu telata. Jak je tak poslouchám, vrátil sem se do svejch šestnácti. Vyptávaj se jeden druhýho, kdo jich má na kontě víc. Nejmladší je Mustafa, přiletěl nedávno z Istanbulu - vyplesknutej naivní mladej zajíc, ostatní maj tendenci ho trochu mistrovat. Dopíjim a než se stihnou zeptat mě, zvedám se a jdu si pro pití. Neměl sem tu na ženský zatím vůbec náladu a navíc - „dneska radši piju.“

Ještě že tu nebydlim. Z malýho večírku na privátě - v pěknym bytě v centru - se vyklubala slušná party. Deset pozvanejch lidí se během dvou hodin rozrostlo odhadem tak na čtyřicet. Většina jsou moji spolužáci ze školy. Probíjim se davem do kuchyně, cestou zdravim známý tváře a připíjim si s těma, co sem ještě neznal.

Během toho si uvědomuju, že pár spolužáků už je pěkně mimo. Vlastně poprvé je vidim pít a vůbec poprvé je vidim opilý. Některý to moc nezvládaj, takže tu a tam někdo něco rozleje, upustí sklo nebo upadne.

Než dopiju další pivo, několik párů už se po sobě plazí. Jak už to tak bejvá, alkohol dává zlomyslně dohromady i dvojice, u kterejch by to nikdo nečekal – nejspíš ani samotný aktéři ne. A už vůbec ne za střízliva. Pár morálních kocovin už sem zažil, takže to pondělí ve škole jim nezávidim.

Před půlnocí sem potkal u ledničky Kaia. Je tu doma. Právě přišel z práce, a když viděl tu spoušť, usoudil, že nejrozumnější co může v tuhle chvíli udělat, je dát si panáka. Sdělil mi nejnovější info o plánovanym vejletu a taky že asi zabije Pedra, kterej celej tenhle mejdan spískal. Jsme s Kaiem hodně dobrý kamarádi, oba tu budem stejně dlouho, necelý dva měsíce. Brzo sme přišli na to, že i když on je ze Sao Paula a já z Prahy, máme na spoustu věcí podobnej názor.

Přichází Filipi, taky Brazilec - slušnej kolohnát - a Mustafa. „Jak to ten člověk dělá… Anglicky umí mizerně jako já, ale furt má nějakou holku…“ ukazuje do davu. Na kraji pohovky se do sebe doslova vpíjej Bruno a Švýcarka Elody. „Ta holka má zadek dost velkej i na můj vkus.“ odtuší Filipi. „Na můj taky. - A to už je co říct.“

„Máš pravdu, Bruno anglicky moc dobře neumí…“ povídá Kaio a kopne do sebe panáka „ale cizí jazyk nemusí bejt vždycky jenom překážka...“

„Navíc je jedno, jak umíš cizí jazyk, když jí ten svůj nacpeš hned po první větě do krku.“ dodávám já, zatímco všichni čtyři pozorujem tu živočišnost.

Jako by nás slyšeli, dvojice si najednou dává pauzu a Bruno si to namíří rovnou k nám. Natáhne se do lednice pro pivo a přitom se světácky usmívá. Je to malej skřet s kšiltem na stranu a džínama o dvě čísla většíma. Ale u holek má bůhví proč úspěch, to se musí nechat.

Cestou do koupelny, kam se jde před odchodem upravit, kolem nás prochází Elody. V tu chvíli se ho Mustafa bezelstně ptá: „Hele jak to máš vůbec s tou malou Thajkou, co minulej tejden odjela, Boon se myslim jmenovala… Já myslel, že spolu pořád chodíte?“ Obracim oči v sloup, Filipi se rychle napije, Kaio v sobě dusí smích. Zdá se ale, že alpská venuše nic neslyšela. Bruno je ovšem profesionál. Zátka zasyčí, týpek upije a povídá: „Je mi to líto… Vztahy na dálku obecně moc nefungujou, a tak sem to nechtěl nějak bolestně prodlužovat…“ A když už je Elody v bezpečný vzdálenosti, nakloní se k Turkovi a trochu podesraně dodá: “Příště se mě na takový věci ptej, až tu budu sám, ty vole…“ Když se Elody vrátí, odcházej s Brunem ruku v ruce.

„Kdybych od Maria nevěděl, že si Bruno s Boon obden telefonujou, skoro bych mu věřil.“ naklání se k nám Filipi „Boon sem prej chce přijet zase někdy v lednu, a to už bude zase pryč Elody.“ zakření se spiklenecky.

„Ale vždyť řikal, že se spolu rozešli?!“ - zkoumavě pozoruju, jestli ten Turek není náhodou blonďatej. „Jak tyhle mohli dobýt polovinu Evropy, to nepochopim.“  Kaio se shovívavě usměje. „Boon má přijet až v lednu…“ napovídá…

Nic…

„Do tý doby je lepší holka s velkym zadkem tady, než holka s malym zadkem tam.“ dodává Filipi, kterej už to nemoh vydržet.

Konečně se mu rozsvěcuje žárovka nad hlavou.

„Lepší teplý pivo než studená Švýcarka.“ dodávám, spíš tak pro sebe, já. Tentokrát vidim otazníky nad hlavama všech třech. „Eeah...“ nadechuju se, abych to vysvětlil. „Ale nic…“ polykám pivo a splachuju toho Cimrmana, co se ztratil v překladu.

„Hej! Vypadněte s tim ven!“ přerušuje drbárnu Kaio a pakuje na balkón borce, co chtěli to brko odpálit normálně v obýváku. Uvolňujem zácpu před ledničkou a já si jdu zase sednout do hloučku před televizi. Sice je zapnutá, ale není puštěnej zvuk. Místo toho hraje z repráků nějaká brazilská muzika. Zpívaj ovšem španělsky, pokud se nepletu, tak nevim.

Vedle mě si sedá Renáta. Blondýna z Ria, dokončila u nich veterinu a sem si přijela zlepšit angličtinu, aby pak doma mohla ošetřovat mazlíčky i bohaté zahraniční klientele. Na první pohled už má dost. Chvíli se mi snaží vysvětlit, že jí dneska změnili rozvrh ve škole (což mi řikala už dneska ve škole), pak se kolem mě chvíli jen tak kroutí a pak zničehonic vyhrkne: „Chceš se líbat?“ rozkašlu se, pití mi teče po bradě. Zrovna tohle sem nečekal. Chvíli jí trochu hořce pozoruju. „Kdes byla včera večer, když sem lez do studený postele…“

„Eehr, nechceš si dát nejdřív se mnou panáka?“ – přikyvuje a snaží se o rozpustilej úsměv. Musim se smát, ještě sem jí takhle neviděl. „Tak já pro to skočim.“ zvedám se, abych se taktně vypařil.

Jednak sme dobrý kamarádi a bylo by to divný - jako kdyby spolu něco měli Chandler a Phoebe. Jednak taky tipuju, že bude brzo zvracet. A kromě toho – „dneska radši chlastám.“

S plnou sklenicí se připojuju ke skupince, kde má momentálně slovo Tatiana. Mladá holka, dělá v jedný auditorský firmě v Moskvě. Nenávidí Putina. Miluje U2. Je alergická na včelí bodnutí a tatínek se jí to kdysi po jednom žihadle snažil rozehnat vodkou. Přežila to, ale alergická je furt. Zato vodky snese skoro tolik co já piva. Ideální sparing partner pro dnešní večer. Kecáme o hokeji, cestování a Karlovejch Varech.

Než se otočim, je půl druhý v noci a nejvyšší čas vyrazit na vlak. Jdu se rozloučit s Kaiem. Zrovna s Filipim a Alejandrou řešej, čí jsou ty boty na protější střeše. „Kriste, tady to dneska nedopadne dobře.“ 

„Budu muset jít, draku…“ Domlouváme na zejtra sraz, půjdem se pozeptat do autopůjčovny - po něčem skromnym, ale spolehlivym. „Co uděláme támhle s Lindsey Lohan?“ ptá se mě pobaveně Kaio a hlavou pokyvuje směrem k televizi. Renáta se snaží tancovat mezi stolkem a pohovkou a natřikrát se pokouší sundat si tričko. Pedro a pár dalších vlčáků nadšeně tleská do rytmu. „Nech jí tu přespat, ráno Ti ještě ráda pomůže uklidit…“ povídám se smíchem.

„Nebo by mohla přespat u mě.“ pomlaskne Filipi a napůl vážně si ji změří pohledem.

„Nech jí tu přespat!“ zakoulim očima na Kaia a Filipi se zašklebí.

Kaio se chechtá. Podáváme si ruce, pusa od Alejandry a sbíhám schody na ulici.

Cestou na vlak ještě mrknu nahoru do okna. Kolumbijec Mariu, kluk co je podobnej tomu černochovi z A-Teamu, zrovna začíná dělat striptýz… Ostatní ho mohutně povzbuzujou.

„Zatraceně, musim si sehnat nějaký bydlení blíž k centru….“

Vlak

„Polib si prdel ty kreténe!“ – „Drž hubu, nechci tě vůbec poslouchat, ty píčo!“

Zvedám oči od knížky. Byl sem zabranej do děje. Šedesátý léta. Černoch na americkym jihu zabije dva bělochy, který mu zmlátili a znásilnili malou dcerku a jeho přítel, bílej právník, ho z toho musí vysekat. Je to celkem napínavý, ale těch pár nezvykle sprostejch slov mě vytrhlo ze soustředění.

Do vagónu přistoupila partička čtyř aboriginců - původních obyvatel Austrálie - prostě "abbies". Všichni ve středním věku, oblečený jako bezdomovci, na první pohled pod parou. Dva páry, ženský evidentně víc nalitý než chlapi. Postávaj u dveří, dvojice pokračuje v hádce na celej vagón, druhý dva jen přihlížej. Vracim se ke čtení, tohle znám i od nás. Vlak se rozjíždí. Už se jim nechce stát, a tak si to rozevlátym krokem namířej pro jistotu rovnou ke mně.

Zpozornim. Ach jo! Ty dva hlučný si naštěstí sedaj opodál, klidnější pár ale přímo naproti mě. Rychle na ně mrknu. Chlapovi je tak čtyřicet, jeho partnerce nebude víc. On je nezvykle velkej. Má na sobě volezlou khaki bundu a do čela naraženýho černýho kulicha s logem Pittsburg Penguins, zpod kterýho mu lezou hustý vlnitý vlasy. Bizarní postavička. Ona si kouše nehty, z kterejch jí slejzá levnej fialkovej lak a nervózně třepe špinavou nohou, čouhající z rozdrbanejch džín. Oba maj kalný oči, asi krabicák. Některý věci jsou stejný všude na světě.

„Seš normální děvka, co vošuká každýho.“ – „A ty zase ubohej negr, kterýmu se ani nepostaví!“

Alkoholický mlčení mejch novejch sousedů „od naproti“ ostře kontrastuje s přívalem vulgarit jejich kolegů. Nese se to celym prostorem. Naštěstí nerozumim všemu, maj děsivej přízvuk. Ale i tak sem vyloženě nadšenej, stejně jako všichni ostatní. Většina cestujících, co seděli poblíž, se postupně zvedá a přechází do druhýho vozu. Jednoznačný gesto - napůl strach, napůl pohrdání. To teda neudělám. K tomu mě nikdo nedonutí. Nejsem ten, co tu dělá bordel a rozhodně se nehodlám nikam stěhovat. Snažim se znova začíst do knížky, ale kouzlo vyhrocenýho soudního dramatu už je pryč. Během dalších dvou zastávek zbyde v naší půlce vozu jen nás pět. Ostatní buď vystoupili, nebo si ostentativně přesedli jinam. Poslední to nevydržel namakanej kluk kolem třiceti, docela pořez. Znechuceně sroloval časopis do dlaně - „Zkurvený abbies.“ - a odešel.

Teď už četbu jenom předstírám. Po očku si přes uličku prohlížim ty dva naproti. Jejich kolegové občas sice udělaj pauzu, ale celkově vzato maj docela výdrž.

Ženská klimbá. Mastný neudržovaný vlasy, ruce teď už v kapsách džínový bundy a špinavý nohy v ještě špinavějších sandálech. Chlap má na hlavě vážně kulicha s logem Tučňáků. „Jestlipak zná Jardu Jágra?“ Khaki bunda je mu velká, zřejmě „kontejner shop“. Na nohou děravý tenisky. Zarážej mě jejich obličeje. Chlast člověku dokáže zničit tvář, ale tohle je něco jinýho. Jsou vyloženě nehezcí, oba. Marně vzpomínám, jestli sem někdy viděl aboriginku, která by se mi líbila. Oba je pozoruju. Cejtim spíš smutnou, melancholickou lítost než odpor nebo nenávist.

Najednou se zarazim. Cejtim na sobě jeho pohled. Zvednu hlavu - kouká se přímo na mě. Malý unavený očka, ještě před chvílí ospale koukající zpod kulicha někam ven za moje rameno, mi teď doslova skenujou zorničky. Rozhod sem se opětovat jeho pohled. Koukáme si navzájem přes uličku do očí. „Já teda první neuhnu.“ Vím, že si možná řikám o problémy, ale je mi to v tu chvíli jedno. Periferně vnímám, že ženská vedle něj pořád spí, druhej párek je pořád v sobě. Kdosi mi jednou řek, že pohled delší než čtyři vteřiny je v podstatě výzva k boji. Škoda, zapomněl sem počítat.

Z ničeho nic si uvědomuju, že nemá vůbec agresivní výraz. V náhle čistejch očích se mu najednou zrcadlí něco jako směsice útrpnýho studu, smutku, omluvy, smířený beznaděje a neuvěřitelný únavy. Tohle sem nečekal. Překvapeně zjišťuju, že mám stejně debilní úsměv, jako sem míval při zkoušení z matiky. Absolutní prázdno. Opětuje mi náznak úsměvu. Pierot v srdci Austrálie.

Odvracim oči. Vteřinu potom vstává. Než stihnu cokoliv udělat, nakročí přes uličku a sedá si vedle mě. Nestíhám myslet natož reagovat. Sem totálně zaskočenej.

„Jak se jmenuješ?“ podává mi ruku. Bezmyšlenkovitě mu potřásám narůžovělou dlaní. Přijde mi obrovská a nečekaně hebká. „Aleš.“

„Alesh?“

„Ne, ne - Aleš.“

„Aleš?“

„Jo-o.“

Mluví s přízvukem ale čistě. Ani stopa po opileckym mumlání, i když alkohol z něj cejtit je. Taky oblečení mu vůbec nepáchne, přestože ho má viditelně špinavý.

„Díky Aleš.“ třese mi znova pravicí „Jen sem chtěl, aby se mi někdo, člověk - víš jak, podíval do očí… To je všechno. Klidně si dál čti.“ - ještě jednou mi věnuje ten úsměv, co člověka fyzicky zabolí.

Jak to dořekl, tak se zvedá. V hlavě mám zmatek. Vlak brzdí, sme ve stanici.

Nadechuju se, abych odpověděl. Nebo aspoň něco řek. Zeptal se, jak se jmenuje on. Nebo třeba odkud je. Kdo jsou ty jeho přátelé. Nebo proč dopad tak, jak dopad. A jestli mu můžu nějak pomoct. A jestli vůbec pomoct chce.

Nevyleze ze mě ani slabika.

Budí ženskou a společně s „kreténem“ a „děvkou“ vystupujou. Hydraulika ve dveřích si odfoukne, vlak se rozjíždí.

Zavírám pusu. Jak dlouho to mohlo celý trvat…? Půl minuty, minutu? Rozhlížim se okolo. Pár lidí na druhym konci vozu se znuděně kouká z okna, dva puberťáci si hrajou s telefonem.

Příští stanici vystupuju. Vycházim ze zastávky. Fouká studenej vítr, začíná poprchávat. Zima tu ještě neřekla poslední slovo. Nandavám si kapucu, ruce zachumlaný do kapes, bundu zapnutou až ke krku. Na první pohled jako listopadovej večer u nás. Vítr žene hrst listí podél obrubníku. Jdu setmělou ulicí. Slyšim jenom svoje kroky a kapky deště jak pleskaj vo zem.

Svoje kroky, kapky deště a svědomí.

Fight or die

Dopolední slunce mě pálí do krku. Kontroluju svůj obraz ve výloze. Džíny, triko s límečkem, brejle. Působim seriózně. Zkusim přidat nenucenej úsměv. Moc to nejde. Nerozhodně přešlapuju. Je to těžší než sem myslel. Zběžně si utírám zpocený ruce do kalhot a složený A4 přendávám do kapsy u bundy. Už se takhle odhodlávám hezkou chvilku. „Můžeš tu buď stát a čekat do soudnýho dne nebo začít něco dělat. - Nebo prostě říct, že na to nemáš…“ Vycházim zpoza rohu. Narovnat záda. Hlubokej nádech.

Vrznou dveře.

Cejtim chlad z klimatizace.

Za dvě minuty sem venku. Tak to bylo rychlý. Nikoho nehledaj, ale životopis si vzali. Náladu mi to nekazí. Už sem do tý vody skočil, teď jen udělat první tempo.

…

Pár dní na to. Jiná ulice, jiná čtvrť.

Otevřenejma dveřma vcházim do kavárny. Vevnitř seděj u dvou stolů lidi, zahrádka je plná tak z půlky. Nad prostorem se vznáší nějaká náladovka z rádia. Za barem kmitá mladá holka, na place se činí usměvavej kluk. U kasy zádama ke mně stojí ženská. Kamarádka naproti ní jí očima naznačuje, že tu má hosta. Otáčí se.
Je trochu při těle, kaštanový vlasy s nádechem zrzavý má vyčesaný nahoru do culíku, na čele brejle. Statná padesátnice - nezakrývaný vrásky prozrazujou věk. Má přísnej pohled a trochu zkoumavě mě pozoruje, jak jdu k ní. Není pochyb o tom, kdo tu dělá manažera. Mohla by zrovna tak dobře dělat zdravotní sestru, vedoucí na poště nebo úřednici na studijnim.
S takovýma sem to ovšem vždycky uměl. Působěj přísně, ale když se dostaneš přes tu hradbu mračení a vážnejch gest, stanou se z nich hodný tety, který ti přinesou dát ochutnat domácí koláč, co včera upekly. „Že by se na Tebe konečně usmálo štěstí…?“

„Dobrý den, vy jste manažerka?“ nenechávám jí odpovědět a jedním dechem pokračuju „Hledám práci - vrchní, pomocník v kuchyni, cokoliv…“

„Máš nějaký zkušenosti?“

Podávám jí připravený cvčko - „Dělal sem v Praze v nočním baru a příležitostně v jedný menší kavárně.“ Nasazuje si brejle a začíná číst.

Z tý lži se mi vždycky začnou potit záda.

Nekonečně dlouho kouká do papíru. Pak promluví.

„Jak můžeš dělat? Kdy máš čas?“ Odpovídám, že sem student a makat můžu každej den od pěti a kdykoliv o víkendu. Pot mi stejká po zádech až mezi půlky.

Kouká střídavě na mě a znova do papíru. Chvíli na mě mluví. Kontroluje adresu, reference, telefon. Použila pár slov, kterejm nerozumim, ale vypadá to, že si toho nevšimla. Už se mnou nějakej čas ztratila - zdá se, že se jí docela zamlouvám. S povzdechem ke mně zvedá oči.

„Hele měla sem tu už spoustu lidí, každou chvíli sem někdo chodí žádat o práci. Ale já potřebuju někoho, kdo to už dělal. Máme tu skoro třicet druhů kafe a většinou dost frmol. Dělals to už někdy? Umíš udělat kafe?“ Její intonace mě ujišťuje, že nemyslela jenom „turka“.

Vteřina zaváhání a nerozhodnej úsměv mě usvědčujou.

„Ok, tvoje číslo mám, když budu potřebovat, tak ti dám vědět…“

Těmhle slovům pro změnu rozumim úplně přesně. Poděkuju a s pokusem o úsměv vypadnu ven.

Jdu po ulici a koukám po dalších hospodách. Odraz mojí postavy, co se leskne ve výlohách, je už zase přihrbenej. Pokaždý, když vylezu ven se stejnym výsledkem, klesnou mi ramena o trochu níž. Umim blbě anglicky, shánim job v odvětví, se kterym nemám žádný zkušenosti a navíc je to vlastně vůbec poprvé v mym životě, co žádám o práci.

Obešel sem tu už dost barů, kaváren a restaurací a ještě mě jich zjevně dost čeká. 

Pozdě odpoledne přicházim domů. Ze všech životopisů, co sem si vytisk, mi nezbyl jedinej. Dveře jsou otevřený a přes síť proti mouchám se nese nějaká indie muzika. Mick stojí u plotny a kuchtí si něco k večeři. Dneska ráno se vrátil z tejdenní služebky, užívá si volno.

Od rána jsem na nohou, mám dost. Ztěžka dosedám na gauč.

„Čus brácho, už si doma?!? Tak brzo sem tě nečekal…“ olizuje vařečku a trochu překvapeně kouká na můj výraz, ve kterym se zračí směsice údivu, nechápavosti a pobouření.

„No myslel sem, že budeš pryč vo dost dýl - do noci - prostě dokud něco nenajdeš…“

Dochází mi, že „shánět práci“ tak jak sem o tom měl představy z domova a shánět práci jak se to dělá tady, budou nejspíš dvě dost odlišný věci...