Dneska je to rok

Narodil se druhou květnovou neděli roku 1922. Narodil se v době, kdy se filmy v kinech promítaly bez zvuku, auta byla na ulicích vzácná asi jako dneska koně a do objevu penicilinu zbývalo ještě 6 let.

Za tři týdny by oslavil 98 narozeniny.

*

Kamarádka se mě ptala, jaká vzpomínka na něj mě hřeje nejvíc. Myslím, že to byly večery v Elišce. Pečovatelském domě, kde byl na pár týdnů, když byla moje maminka po operaci. Měl pokoj sám pro sebe, seděl ve svém křesle, já na jeho posteli a – jak by řekl on – krafali jsme kolikrát až do noci. Mluvil hlavně děda. Moc rád vyprávěl a já jsem ho moc rád poslouchal.

Poslouchal jsem po tisící historky z Jakubáku.

Vzpomínal, jak vyrůstal v malém domku, v jedné místnosti s kuchyňkou a hliněnou podlahou. Jak se pár let po něm narodil bratr Pepík, a nakonec sestra Milka. Jak trávil dětství „na prasenčáku“, jak v Úpě plavili koně, jak už jako kluk, kde mohl, tam pomáhal: skládal, nakládal, nosil a odvážel. Občas mu dali kus jídla nebo dokonce peníz, ten pak vždycky přinesl domů svojí mamince, aby měli všichni něco navíc. O všechno, co měl, co vydělal, se celý život dělil se svojí rodinou. Byl šikovný na ruce a nebál se práce, což ho neopustilo až do nejvyššího věku. Práce a pracovitost jsou slova, která se mi vybaví jako jedna z prvních, pokaždé když na něj myslím.

Vzpomínal, jak chodil do učení na malíře a jak si odmítl vzít od mistra desetikorunu, protože mu jí mistr jednou dal a jednou nedal, a tak on řekl, že jí od něj nechce. Hrdě a se zadostiučiněním vyprávěl, jak strašně potom mistr Beneš zuřil, co že si to na něj obyčejný učeň dovoluje. Měl svojí hlavu a měl svojí hrdost.

Vzpomínal, jak se někdy v té době, nebylo mu tenkrát ještě ani 17 let, zakoukal do děvčete jménem Marie, do mojí babičky. Ta vyrůstala jen s matkou a sourozenci a na prvorepublikovém předměstí jí jako nemanželské dítě odstrkovali. On se s ní ale nakonec začal vídat, chodit k nim domů a pomáhat v domácnosti i jim. Po válce se vzali, měli tři děti a žili spolu dalších 54 let.

Vzpomínal, jak jednou – to pracoval na dráze jako pomocný dělník, pokládali zrovna pražce – přišel do práce, kde si je svolal drážní mistr do dílen a oznámil jim, že jeho ročník bude totálně nasazený pro práci v Říši. Doma nechal rodiče a dva mladší sourozence, měl sbaleno jen trochu prádla a jel. Věděl, že odmítnutí nebo útěk by znamenalo přinejmenším vězení, nejenom pro něj, ale i pro zbytek rodiny. Celý život svou rodinu opatroval a chránil.

Vzpomínal na útrapy při totálním nasazení, ale snášel je tenkrát s životní sílou a energií dvacetiletého kluka. Mockrát mi vyprávěl, jak v Reichu vařili s Frantou Šubrtovým ovocné knedlíky z bosenských švestek, co jeho strojvedoucí ukradl Němcům z vlaku, který jel na frontu. O náhodě, kdy při posunu vykolejil vlak s vínem z Francie a celé Brockau bylo v tu chvíli namol. Vyprávěl mi ale i o 14 a 16 hodinových směnách. O spaní ve stoje, kdy na minuty usnul opřený o tendr na mašině, aby vůbec dokázal tu příšernou dřinu vydržet. Nikdy nezapomněl na tu ponižující nespravedlnost, které se vůči jeho generaci naši sousedi dopustili. Neměl v srdci nenávist, ale kdo se ho zeptal, tomu řekl od plic, co zažil a co si o tom myslí.

Vzpomínal, jak z totálního nasazení jednoho dne odjel na falešnou propustku za svojí láskou, mojí babičkou. Ve fešácké nádražácké uniformě a s drzostí dvacetiletého kluka si myslel, že mu to projde. Neprošlo. Chytili ho a zavřeli ještě v Polsku. Jako kluk jsem koukal s otevřenou pusou, když mi svoje dobrodružství z války a z vězení vyprávěl. Bylo to napínavé, uměl vyprávět, uměl situaci zlehčit vtipem. Ale hlavně to vždycky dobře skončilo. Až jako dospělý jsem pochopil, že ať už byla situace jakákoliv, ve skrytu duše byl děda vždycky optimista. Jen to nechtěl říkat nahlas, bál se, aby nic nezakřikl. Na to už zažil příliš mnoho.

Vzpomínal, jak se po válce s babičkou vzali a začali bydlet v pohraničí, ve starém mlýně. On pracoval na dráze, ona se starala o domácnost. Krátce na to se jim narodil kluk. Milované dítě, jediný syn, Jarka. Když mi vyprávěl, jak babička rodila doma v bolestech, a on běžel přes les do vesnice pro porodní bábu, aby se oba vrátili až když už byl Jarka na světě, jako dítěti mi to nepřišlo nic extra. Když si na to vzpomenu dnes, běhá mi mráz po zádech. A Jarda tu dneska sedí s námi.

O pár let později se narodila Maruna, první dcera. Vedli tvrdý život v poválečném pohraničí, pracoval dál na dráze, ale už jako malíř pokojů. Profese, která ho provázela po zbytek života. První rozmíšky v manželském životě s babičkou následovala první usmíření a po jednom z nich se jim narodila Lenka, moje maminka.

Vzpomínal, jak byla polovina února, venku metr sněhu. Babička, která tou dobou už vlastně rodila, šlapala ve sněhu a on šel před ní, lopatou odhazoval sníh a dělal tak cestu, aby se dostali nahoru k silnici, kam měla přijet sanitka. Poslední kus cesty jí do kopce tlačil, aby se dostali nahoru co nejdřív. Když mu saniťák povídá: „Jedeš s náma taky?“ Jen zahulákal odpověď do vánice: „Blázníš, vždyť mám doma další dva arabove.“

Vzpomínal, jak bydleli ve strážním domku, na čtyřce. Pod domečkem zahrada, dole tekl potok, kam během let přibyly husy a housata, ve chlívku koza, u boudy ležela Zorina. Na tohle období vzpomínal asi nejradši. Jenže rodina už byla velká, tři děti a babička Ledecká, jeho tchyně. Pár let nato se stěhovali na Mostka.

Vzpomínal, jak je stěhovali drezínou, jak chodil na melouchy, soboty, neděle, všední den nebo svátek, to bylo jedno. Měl velkou rodinu a bylo na něm vidět, že nikdy nechtěl dopustit, aby jeho děti vyrůstali ve stejné bídě a o hladu, jako on. Choval králíky a slepice, svého času měli ve sklepě i husu. Hrozně rád hospodařil a hrozně rád jedl. Nejradši měl obyčejná jídla, bramborové placky „kramfleky“, řízek s knedlíkem a se zelím, amolety.

Vzpomínal, jak celou domácnost vybavil nejmodernějším nábytkem, jako první ve vsi měli ledničku, rádio i televizi. Jak babička Ledecká vždycky říkala: „Jarka, to je zlatej člověk! Takhle jsme se nikdy v životě neměli, jako teď.“ A dědovi to dělalo dobře. Byl šťastný, že se dokázal o svou rodinu postarat.

*

Seděli jsme v Elišce a povídali si s dědou až do noci, jednou na nás musela přijít i vrchní sestra, že už je dávno po návštěvách.

Byl společenský člověk, měl rád lidi. Rád se s nimi potkával, rád si s nimi povídal. Zábavy a tancovačky na vesnici, to bylo jeho.

Vzpomínal na malířinu, na lidi co potkal, na lidi u kterých maloval a na lidi, kteří mu pomohli. Vzpomínal na hlad za první republiky, na dřinu v totálním nasazení, na svoje rodiče a svoje kamarády.

Měl zlaté srdce. Najdete spousty lidí, kterým pomohl, ale nenajdete ani jednoho, kterému by jakkoliv uškodil.

Byl přirozeně inteligentní, a přestože nikdy nestudoval, se vším si uměl poradit.

Jako muž narozený ve znamení Býka miloval děti a děti milovaly jeho. Vždycky celý pookřál a radostně vyprávěl, jak Ondřej jako čtyřletý pobíhal na Mostkách před koupáním kolem lavoru s horkou vodou a vykřikoval „dož, dož, stači to!“.

Vzpomínal, vždycky celý naměkko, jak Radka naučil jezdit na kole, hned vedle nádraží.

Jednou Ondřej doma hlídal Adama, kterému tenkrát byly asi tři roky. Adam si jako správně zvědavé dítě skřípnul ruku do stativu od foťáku a řval jako tur.    Po tváři se mu koulely slzy jako hrachy, ječel jako siréna a Ondřejovi se ho nedařilo utišit. Já měl tenkrát jako správnej puberťák pocit, že děti jsou tak akorát trapný, když tu celou situaci zachránil děda. „Pocem, já Tě pochovám“ řekl smířlivě a natáhl k němu ruku. Když k němu brečící Adam udělal krok, popadl ho děda do náruče a začal dělat šprťouchlata. „Že Ti dám na kanónek!“ huboval na oko děda a plácal dobrácky Adama přes zadek. Adam se začal smát a dědovi už u pravnoučat přezdívka zůstala. Děda kanónek.

*

Když umřela babička, o kterou se do posledních chvil láskyplně staral, přestěhoval se natrvalo k nám do Prahy, k mojí mamce. A i když už ho časem začaly trápit nemoci stáří, užíval si zasloužený klid a odpočinek, kolena si hřál u topení a koukal v televizi na sporty.

Posledních pár let se mu začalo horšit zdraví, ale hlavu měl pořád dobrou. Pamatoval si narozeniny všech z rodiny, i kolik zrovna porazil Federer Nadala v tie-breaku.

Vždycky když jsme přišli na návštěvu k rodičům, chodili jsme za ním, na kus řeči. Slyšel jsem znovu tisíc různých historek a zážitků a každý z nich už nejmíň po tisící. A pokaždé mě moc bavilo ho poslouchat.

Vždycky mi říkal, když už jsem odcházel: „já tady ležím v noci, zavřu oči, a to je úplnej film. Všechno to vidím před sebou, dětství na Jakubáku…“ pak se rozplakal.

*

Umíral stejně jako žil. Vůbec ne lehce, ale bez hořkosti nebo zášti a za přítomnosti své rodiny, o kterou se celý život obětavě staral a která se mu tu péči a lásku snažila co nejvíc vracet. V posledních chvílích netrpěl a jeho život se naplnil bez bolesti, poklidně a smířeně.

Říká se, že smrt není tečka, ale dvojtečka. Ta větu nekončí, jen uvozuje větu další.

Jestli tam někde nahoře existuje nebe (a já věřím, že ano) vypadá to tam podle mě jako na Mostkách.

Stojí nahoře na zahrádce, v modrákách a v holinkách po kotníky. Teď zrovna dosekal u kůlny dřevo, hned vedle v králíkárně předtím nakrmil králíky a nasypal slepicím. Za chvíli na něj bude volat babička, oknem se sítí z koupelny: „Jarkóóó, oběéééd!“. Pokývne hlavou, zasekne sekyrku do špalku a vydá se zahrádkou k brance. A potom po schůdkách, co mají zábradlí jen po jedné straně, sejde pomalu dolů.

Život je příběh a příběh nekončí, dokud si ho lidé vypravují. Vypravujte svým dětem a dětem jejich dětí příběh jeho života. Dokud si ho budeme vyprávět, bude pořád mezi námi.

Dědo, měli jsme Tě moc rádi, pozdravuj babičku a odpočívej v pokoji.