prstence zlaté co rámují oči
v kterých
se celý svět zrovna teď točí
místo tak
tajné na nahém těle
zrychlený
dech, pot na horkém čele
dolíček
jak drahokam na drobné tváři
co při
úsměvu nocí až do srdce září
rameno
skryté a šíje odhalená
naděje v touze
stydlivě zabalená
řekni kdo
jsi, podej mi ruku
teď zadrž
dech, už vystřelil z luku
srdcem by
prošel z jedu lásky šíp
nevěříš
sobě, že bude snad líp
držím tě v
náručí musím se bát
voníš mi
spánkem já nechci se vzdát
básně jsem
nepsal, co jsem byl kluk
divím se
stejně, koukám jak puk
Everest už
nechci, bolelo to moc
odešel
jsem bez bot, daleko a v noc
amores
perros, láska je kurva
osud mě
poučil, už nechci nic urvat
slovo jsem
držel, sotva jsem píp
já za to
nemůžu, to všechno ten šíp
Už Petrarca to psal své Lauře
o vášnivé ve
svém srdci vzpouře
V duši zapomněl jsem na tvoje narozeniny
na tvou vůni
ale myslívám i celé hodiny
mlčky křičel
jsem na tebe a řval
a se
strachy svými sám se při tom pral
klaněl, dvořil
se ti a nosil ti tulipány
nevědomky hrsti
soli sypalas mi do rány
na tváři
smál se a v duši přešlapoval
nahlas tě
sváděl a v hlavě si vymaloval
chtěl
s tebou sedět a chvíli letět zas
bych jak
nemocný byl a vrátit toužil čas
dva dopisy
píšeme prý obzvlášť těžce
na
šachovnici lásky nechalas mi jenom pěšce
ten první
milostný, a ten poslední, prý taky
teď nemám
tušení, život, čeká-li mě jaký
vím, co
znamená ve vyhnanství svém být
snažit se nezahořknout,
dýchat a dál bez tebe jít
