Strkám mobil do kapsy.
Vystupuju. Přede mnou dvojice, tak o polovinu mladší. Blonďatá dvacítka a týpek v mým věku, mínus pár špatnejch rozhodnutí.
Jdu po refíži proti směru jízdy, hned za dvojicí. Evidentně bydlíme poblíž. Yay!
“Jak asi žijou ty všichni, co už šli spát? V každým okně někdo, každý druhý okno člověk, míň ne.” Vedou se za ruce, bílá hříva obdivně natočená k němu.
9 piv. Snažím se zpomalit, nechci je vysírat během přípravy na zásun.
Nevnímaj mě. Jsou nalitý jako já. Míň ne.
U DMka doleva a dolů. Zaujatě vypraví o obydlenosti bytových jednotek. Kudrlinka pořád hlavu natočenou k němu. Závist.
Přecházím kolem výkopu na druhej chodník. On jí pořád krmí, ona mu to pořád žere. Myslí si, že zasune, protože je dobrej. Zasune, protože ona se rozhodla, že ho nechá. Vesmír je v rovnováze.
Pod kopcem pokračují dál rovně, přecházím zpátky na druhej chodník.
Nežiju. Švitoření se vzdaluje. Špičkou tenisky drhnu o kostky. Ve vzorku podrážky mi škrábe kamínek o ty zpíčený kočičí hlavy.
Smrdí mi z huby na vstupní dveře. Pípne chip. Nesnaším všechno. Výtah. Sedím na židli. Průvan a teplej chlast ve sklenici z Lidlu.
Nikdo nemá takový štěstí. Bílá ruka propletená s jeho. V noci kdy se ráno vstává.
Vystup a uteč. Slza beze zvuku.
