Nekdo se diva

Cast 2.

Vecer se ptam sestricek, v kolik je rano vizita. Rikaji, ze zadna neni. “Takze spime do 8h?” ptam se rozsafne.

Uz dlouho jsem nikoho nevidel se takhle uprimne od srdce zasmat 🤷‍♂️

Usinam az pred 5h. V 5:30 prichazi mereni teploty a odbery. “Kanyla vam netece, tak vam napichneme druhou ruku, pane Blaha.”

“Yaay…”

Doma jez co mas, v cizine co Ti daji, v nemocnici cokoliv je k jidlu. Snidani jsem zhltl celou.

Po poledni mi prijde pan doktor vyluxovat krk za uchem vibratorem navlhcenym lubr gelem. Rikaj tomu SONO.

Zuzeni je za kosti a SONO luxuje jen mekky tkane. Kazdopadne pod uchem smerem nahoru to tece rychlejc, nez jak to nahore nad uchem vytejka. “Ucpavka tam bude” 🤔 jak by rekl pan instalater z Hladkova.

Vecer prichazi doktor s notyskem jak detektiv Colombo, vlasu ma jak ja, brejle jak Klaus v r. 1991 a sympaticky z nej tahnou cigara.

“Jak jste stravil Silvestra?” 👀 povida. Necekal jsem otazku na chlebicky, bohemku a Star Dance Special, koukam trochu nechapave.

“Lidem ve vasem veku se to typicky prihodi po urazu - padem z kola, padem na lyzich, po autonehode. Nebo se naslehnou koksem a mlatej hlavou do rytmu techna, tam k tomu poskozeni taky muze dojit.” Styl pana doktora se mi zacina docela zamlouvat 😁

“Techno neposloucham 🤷‍♂️”, odpovidam nicmene s protrelosti nekoho, kdo ma nakoukane vsechny vyslechy z Majora Zemana 💪

“Vzhledem k tomu, ze tyhle nebo podobne udalosti negujete, muze to byt i tim, kdyz - typicky v alkoholovem opojeni - usnete zalomenej v neprirozeny pozici - na gauci, v autobusu/vlaku hodinu cestou domu, hlava zlomena nejcasteji do strany.”

Promitnu si v hlave svych asi miliontristasedmdesattisic navratu domu, kdy jsem mel krk nalamanej do tvaru blesku jak zirafa Melman z Madagaskaru. V busech, vlacich, autech, letadlech, metrech, tramvajich…

“Jak dlouho pred tou bolesti hlavy by to melo bejt cca?”

“Kdykoliv mezi tou atakou a 3 dny pred ni.”

Pfffeeeeeww… oddechnu si.

“Tak to prosim take neguji.” 😁🤷‍♂️

Typek co vypada jak vnuk Strossmayera z legendarniho serialu pro geronty z minuleho tisicileti Nemocnice na kraji mesta, vyndava z notysku tuzku a na papir zacina kreslit rez aortou, disekci (natrzeni cevni steny) a riziko vzniku krevni srazeniny a nasledne trombozy.

Poutava story, podobne zakaznikum vypravim o dronech a laserovym skenovani 😁🤷‍♂️

To si dam doma na lednicku.

“Bezne se to stava po urazu, jak uz jsem rikal. Nebo to muze byt vrozena vada, ktera se nemusela nikdy projevit, pripadne geneticka nemoc. Brzy vas propustime, dostanete leky na redeni krve a v pristich tydnech vas ceka kolecko vysetreni a dalsich testu. Jedna vec je, se z toho ted uzdravit, druha je prijit na pricinu vzniku a zabranit opakovani.

To co se Vam stalo, je nejcastejsi pricina mozkove mrtvice u jinak zdravych lidi do 50 let.”

Kdyz skonci, rutinnim pohybem vraci tuzku do zapisniku a odmlci se.

Ukazuju prstem na namalovanej obrazek. “Ja byl s timhle v mezidobi 2 x behat a 2 x na kruhovym treninku, tepovka 160 plus…” koukam na mladyho Strossmayera tazave.

Znovu odmlka.

“Jestli vas tam nahore ma nekdo rad” povida s pohledem, ktery uz videl leccos a vcelku zvazni “tak se fakt hodne snazi”.

“Vidame tu vyrazne lehci pripady a dopada to casto velkym pruserem”, postrci si kloubem na ukazovacku unavenym gestem bryle ke koreni nosu.

U vedlejsi postele zabubla tekutina u kysliku pana kolem sedesatky. Sonda do zaludku, polohujou a mazou ho proti prolezeninam, je ochrnutej na polovinu tela, druhou ma prikurtovanou k posteli a vetsinu casu bud spi nebo nevnima, jen nesrozumitelne mumla.

“Prisel jste po svejch, jste pod dozorem a zalecenej. Ve vasem stavu to lip dopadnout nemohlo.” pokrci rameny.

Podavame si ruku, rychly usmev z obou stran.

Obrazek prikladam na FB.

Diky, mami ❤️

Prebiram stafetu tvl

Jsou okamziky v zivote lidskem, ktere stoji za to zapsat do denicku, anzto nikdo nevime dne ani hodiny...

S pretrvavajici bolesti hlavy a oka trvajici od migreny jako prase, ktera se mi prihodila 1.1. (dobre se to pamatuje) jsem se vcerejsiho odpoledne vypravil na neurologii na Karlak, nebot jsem v bezne neurologicke ambulanci dostal nejdrivejsi termin 2.brezna a rikal jsem si, ze po 11 dnech bych se rad zkusil vyspat driv nez za dalsich 6 tydnu 🤔

Pecliva pani doktorka me kupodivu nevyhodila rovnou ze dveri ordinace jak jsem predpokladal, ale naopak hned pohotove konstatovala, ze "mate povisle ocni vicko, pane Blaho".

"Otekle ☝️", opacil jsem a uz nestihl dodat, ze ji to taky slusi. Tak komplimenty na uvod uz bychom meli...

Suse jsem ji oznamil, ze me po cely rok 2026 (pusobi to vic drsne 😉) boli hlava a oko a ze u ocarky uz jsem byl a ta nic nenasla, cili bud na to prijdou tady nebo se necham poddat.

Coz jsem nemel rikat, pac pani doktorka to vzala doslova a skutecne si me podala.

Nasledovala scenka jak z Laurela a Hardyho, kdy jsem se stridave predklanel, uklanel, predpazoval ruce, zaviral oci a sahal na nos ("Na svuj nos, pane Blaho!" 🙄🤦‍♂️), coz jsem naprosto bezchybne zvladl hned napodruhe 💪

Vida, ze je s rozumem v koncich a jen bryli do pocitace 🤓, oznamil jsem ji, ze pokud nenajdu rozhreseni u ni, mam to nejspis od zablokovane krcni patere a chystam se zitra do sauny. "To spis na SONO" odvetila pani doktorka neprikladajic vahu me prirodni samolecbe.

"A proc?" vzil jsem se uz naplno do role plactiveho batolete.

"Musime udelat par testu. Kazdopadne ted pujdete na kontrastni CT hlavy" mavla ke mne nonsalantne rukou s zadankou do prvniho patra.

Pri navratu z CT zpet do vysetrovny uz jsem mel v ruce misto zadanky kanylu, a tak jsem vznesl podezrivavy dotaz, kdy ze budu moct domu, ponevadz potrebuji nakrmit tatinka a andulky.

"To zalezi, jake budou vysledky z CT. Taky by to mohlo byt mikrotrauma krcni aorty." pravila ucene.

"Hee?" odpovedel jsem.

"Prasklina ve stene krcni tepny." rekla ten nesmysl jinymi slovy.

"Ted Vas polozime vedle do osetrovny a pockame az dorazi vysledky CT, mely by tu byt kazdou chvilku."

To urcite! Prasklina krcni tepny my ass! rikam si pri pohledu na nemocnicni strop vymalovany fadni bilou 🤦‍♂️

Byl jsem s tim mezitim behat a na kruhaci, co ta o tom muze vedet! Zitra pojedu do sauny a cajk, uzavrel jsem rokovani sveho jednoclenneho lekarskeho konsilia 💪

"Pojedete na JIP." zasvitorila ve dverich. "Je to skutecne trauma na krcni aorte 🤓"

"Hee?"

....

Mezitim co me na luzku svlekaji dve sestricky, me zpovida zase jina pani doktorka.

Pijete alkohol?

Kourite?

Berete drogy?

"Beru, ale dekuju, ted nebudu, tady se to asi nehodi." uvadim se na JIP svym neotrelym humorem, ktery vsak zustava oslysen.

Vyska? Vaha? Jak casto sportujete?

Zapisuje si moje rekordy.

"Nojo, jste dlouhej a hubenej" (oplaci mi humor, zanechavam pomstychtive taktez bez odezvy), "takovejm se lamou cevy casto" (hee?)

Tak jsem tady. Dostal jsem premiovy misto hned pod televizi, lezim tu polonahej a hadicek je na me nalepenejch tolik, ze z postele koukam jak chobotnice ze sitovky, jak lakonicky poznamenal muj bracha, kdyz mi vecer dorucil spodni pradlo, zupan, 5kg bananu a fikus na prilepsenou.

Stay tuned, zitra se dozvite, jak se mi to stalo, co je rizikovy faktor, jak tomu predchazet a podobny zbytecnosti.

Jinak jsem prikurtovan k luzku, nesmim na zachod (ani jeden), zuby jsem si cistil rovnez na posteli.

V noci jsem si partyzansky sednul na kraj postele, abych se aspon trefil do bazanta a trenky jsem si pritom pochcal za celou noc jen jedny, hec!

A co uz jste stihli vy, takhle zacatkem noveho roku? 🤷‍♂️

From Berlin With Love

prstence zlaté co rámují oči

v kterých se celý svět zrovna teď točí

místo tak tajné na nahém těle

zrychlený dech, pot na horkém čele

dolíček jak drahokam na drobné tváři

co při úsměvu nocí až do srdce září

 

rameno skryté a šíje odhalená

naděje v touze stydlivě zabalená

řekni kdo jsi, podej mi ruku

teď zadrž dech, už vystřelil z luku

srdcem by prošel z jedu lásky šíp

nevěříš sobě, že bude snad líp

držím tě v náručí musím se bát

voníš mi spánkem já nechci se vzdát

 

básně jsem nepsal, co jsem byl kluk

divím se stejně, koukám jak puk

Everest už nechci, bolelo to moc

odešel jsem bez bot, daleko a v noc

amores perros, láska je kurva

osud mě poučil, už nechci nic urvat

slovo jsem držel, sotva jsem píp

já za to nemůžu, to všechno ten šíp

 .......... .......... ......

Už Petrarca to psal své Lauře

o vášnivé ve svém srdci vzpouře

 

V duši zapomněl jsem na tvoje narozeniny

na tvou vůni ale myslívám i celé hodiny

 

mlčky křičel jsem na tebe a řval

a se strachy svými sám se při tom pral

 

klaněl, dvořil se ti a nosil ti tulipány

nevědomky hrsti soli sypalas mi do rány

 

na tváři smál se a v duši přešlapoval

nahlas tě sváděl a v hlavě si vymaloval

 

chtěl s tebou sedět a chvíli letět zas

bych jak nemocný byl a vrátit toužil čas

 

dva dopisy píšeme prý obzvlášť těžce

na šachovnici lásky nechalas mi jenom pěšce

 

ten první milostný, a ten poslední, prý taky

teď nemám tušení, život, čeká-li mě jaký

 

vím, co znamená ve vyhnanství svém být

snažit se nezahořknout, dýchat a dál bez tebe jít

Dneska je to rok

Narodil se druhou květnovou neděli roku 1922. Narodil se v době, kdy se filmy v kinech promítaly bez zvuku, auta byla na ulicích vzácná asi jako dneska koně a do objevu penicilinu zbývalo ještě 6 let.

Za tři týdny by oslavil 98 narozeniny.

*

Kamarádka se mě ptala, jaká vzpomínka na něj mě hřeje nejvíc. Myslím, že to byly večery v Elišce. Pečovatelském domě, kde byl na pár týdnů, když byla moje maminka po operaci. Měl pokoj sám pro sebe, seděl ve svém křesle, já na jeho posteli a – jak by řekl on – krafali jsme kolikrát až do noci. Mluvil hlavně děda. Moc rád vyprávěl a já jsem ho moc rád poslouchal.

Poslouchal jsem po tisící historky z Jakubáku.

Vzpomínal, jak vyrůstal v malém domku, v jedné místnosti s kuchyňkou a hliněnou podlahou. Jak se pár let po něm narodil bratr Pepík, a nakonec sestra Milka. Jak trávil dětství „na prasenčáku“, jak v Úpě plavili koně, jak už jako kluk, kde mohl, tam pomáhal: skládal, nakládal, nosil a odvážel. Občas mu dali kus jídla nebo dokonce peníz, ten pak vždycky přinesl domů svojí mamince, aby měli všichni něco navíc. O všechno, co měl, co vydělal, se celý život dělil se svojí rodinou. Byl šikovný na ruce a nebál se práce, což ho neopustilo až do nejvyššího věku. Práce a pracovitost jsou slova, která se mi vybaví jako jedna z prvních, pokaždé když na něj myslím.

Vzpomínal, jak chodil do učení na malíře a jak si odmítl vzít od mistra desetikorunu, protože mu jí mistr jednou dal a jednou nedal, a tak on řekl, že jí od něj nechce. Hrdě a se zadostiučiněním vyprávěl, jak strašně potom mistr Beneš zuřil, co že si to na něj obyčejný učeň dovoluje. Měl svojí hlavu a měl svojí hrdost.

Vzpomínal, jak se někdy v té době, nebylo mu tenkrát ještě ani 17 let, zakoukal do děvčete jménem Marie, do mojí babičky. Ta vyrůstala jen s matkou a sourozenci a na prvorepublikovém předměstí jí jako nemanželské dítě odstrkovali. On se s ní ale nakonec začal vídat, chodit k nim domů a pomáhat v domácnosti i jim. Po válce se vzali, měli tři děti a žili spolu dalších 54 let.

Vzpomínal, jak jednou – to pracoval na dráze jako pomocný dělník, pokládali zrovna pražce – přišel do práce, kde si je svolal drážní mistr do dílen a oznámil jim, že jeho ročník bude totálně nasazený pro práci v Říši. Doma nechal rodiče a dva mladší sourozence, měl sbaleno jen trochu prádla a jel. Věděl, že odmítnutí nebo útěk by znamenalo přinejmenším vězení, nejenom pro něj, ale i pro zbytek rodiny. Celý život svou rodinu opatroval a chránil.

Vzpomínal na útrapy při totálním nasazení, ale snášel je tenkrát s životní sílou a energií dvacetiletého kluka. Mockrát mi vyprávěl, jak v Reichu vařili s Frantou Šubrtovým ovocné knedlíky z bosenských švestek, co jeho strojvedoucí ukradl Němcům z vlaku, který jel na frontu. O náhodě, kdy při posunu vykolejil vlak s vínem z Francie a celé Brockau bylo v tu chvíli namol. Vyprávěl mi ale i o 14 a 16 hodinových směnách. O spaní ve stoje, kdy na minuty usnul opřený o tendr na mašině, aby vůbec dokázal tu příšernou dřinu vydržet. Nikdy nezapomněl na tu ponižující nespravedlnost, které se vůči jeho generaci naši sousedi dopustili. Neměl v srdci nenávist, ale kdo se ho zeptal, tomu řekl od plic, co zažil a co si o tom myslí.

Vzpomínal, jak z totálního nasazení jednoho dne odjel na falešnou propustku za svojí láskou, mojí babičkou. Ve fešácké nádražácké uniformě a s drzostí dvacetiletého kluka si myslel, že mu to projde. Neprošlo. Chytili ho a zavřeli ještě v Polsku. Jako kluk jsem koukal s otevřenou pusou, když mi svoje dobrodružství z války a z vězení vyprávěl. Bylo to napínavé, uměl vyprávět, uměl situaci zlehčit vtipem. Ale hlavně to vždycky dobře skončilo. Až jako dospělý jsem pochopil, že ať už byla situace jakákoliv, ve skrytu duše byl děda vždycky optimista. Jen to nechtěl říkat nahlas, bál se, aby nic nezakřikl. Na to už zažil příliš mnoho.

Vzpomínal, jak se po válce s babičkou vzali a začali bydlet v pohraničí, ve starém mlýně. On pracoval na dráze, ona se starala o domácnost. Krátce na to se jim narodil kluk. Milované dítě, jediný syn, Jarka. Když mi vyprávěl, jak babička rodila doma v bolestech, a on běžel přes les do vesnice pro porodní bábu, aby se oba vrátili až když už byl Jarka na světě, jako dítěti mi to nepřišlo nic extra. Když si na to vzpomenu dnes, běhá mi mráz po zádech. A Jarda tu dneska sedí s námi.

O pár let později se narodila Maruna, první dcera. Vedli tvrdý život v poválečném pohraničí, pracoval dál na dráze, ale už jako malíř pokojů. Profese, která ho provázela po zbytek života. První rozmíšky v manželském životě s babičkou následovala první usmíření a po jednom z nich se jim narodila Lenka, moje maminka.

Vzpomínal, jak byla polovina února, venku metr sněhu. Babička, která tou dobou už vlastně rodila, šlapala ve sněhu a on šel před ní, lopatou odhazoval sníh a dělal tak cestu, aby se dostali nahoru k silnici, kam měla přijet sanitka. Poslední kus cesty jí do kopce tlačil, aby se dostali nahoru co nejdřív. Když mu saniťák povídá: „Jedeš s náma taky?“ Jen zahulákal odpověď do vánice: „Blázníš, vždyť mám doma další dva arabove.“

Vzpomínal, jak bydleli ve strážním domku, na čtyřce. Pod domečkem zahrada, dole tekl potok, kam během let přibyly husy a housata, ve chlívku koza, u boudy ležela Zorina. Na tohle období vzpomínal asi nejradši. Jenže rodina už byla velká, tři děti a babička Ledecká, jeho tchyně. Pár let nato se stěhovali na Mostka.

Vzpomínal, jak je stěhovali drezínou, jak chodil na melouchy, soboty, neděle, všední den nebo svátek, to bylo jedno. Měl velkou rodinu a bylo na něm vidět, že nikdy nechtěl dopustit, aby jeho děti vyrůstali ve stejné bídě a o hladu, jako on. Choval králíky a slepice, svého času měli ve sklepě i husu. Hrozně rád hospodařil a hrozně rád jedl. Nejradši měl obyčejná jídla, bramborové placky „kramfleky“, řízek s knedlíkem a se zelím, amolety.

Vzpomínal, jak celou domácnost vybavil nejmodernějším nábytkem, jako první ve vsi měli ledničku, rádio i televizi. Jak babička Ledecká vždycky říkala: „Jarka, to je zlatej člověk! Takhle jsme se nikdy v životě neměli, jako teď.“ A dědovi to dělalo dobře. Byl šťastný, že se dokázal o svou rodinu postarat.

*

Seděli jsme v Elišce a povídali si s dědou až do noci, jednou na nás musela přijít i vrchní sestra, že už je dávno po návštěvách.

Byl společenský člověk, měl rád lidi. Rád se s nimi potkával, rád si s nimi povídal. Zábavy a tancovačky na vesnici, to bylo jeho.

Vzpomínal na malířinu, na lidi co potkal, na lidi u kterých maloval a na lidi, kteří mu pomohli. Vzpomínal na hlad za první republiky, na dřinu v totálním nasazení, na svoje rodiče a svoje kamarády.

Měl zlaté srdce. Najdete spousty lidí, kterým pomohl, ale nenajdete ani jednoho, kterému by jakkoliv uškodil.

Byl přirozeně inteligentní, a přestože nikdy nestudoval, se vším si uměl poradit.

Jako muž narozený ve znamení Býka miloval děti a děti milovaly jeho. Vždycky celý pookřál a radostně vyprávěl, jak Ondřej jako čtyřletý pobíhal na Mostkách před koupáním kolem lavoru s horkou vodou a vykřikoval „dož, dož, stači to!“.

Vzpomínal, vždycky celý naměkko, jak Radka naučil jezdit na kole, hned vedle nádraží.

Jednou Ondřej doma hlídal Adama, kterému tenkrát byly asi tři roky. Adam si jako správně zvědavé dítě skřípnul ruku do stativu od foťáku a řval jako tur.    Po tváři se mu koulely slzy jako hrachy, ječel jako siréna a Ondřejovi se ho nedařilo utišit. Já měl tenkrát jako správnej puberťák pocit, že děti jsou tak akorát trapný, když tu celou situaci zachránil děda. „Pocem, já Tě pochovám“ řekl smířlivě a natáhl k němu ruku. Když k němu brečící Adam udělal krok, popadl ho děda do náruče a začal dělat šprťouchlata. „Že Ti dám na kanónek!“ huboval na oko děda a plácal dobrácky Adama přes zadek. Adam se začal smát a dědovi už u pravnoučat přezdívka zůstala. Děda kanónek.

*

Když umřela babička, o kterou se do posledních chvil láskyplně staral, přestěhoval se natrvalo k nám do Prahy, k mojí mamce. A i když už ho časem začaly trápit nemoci stáří, užíval si zasloužený klid a odpočinek, kolena si hřál u topení a koukal v televizi na sporty.

Posledních pár let se mu začalo horšit zdraví, ale hlavu měl pořád dobrou. Pamatoval si narozeniny všech z rodiny, i kolik zrovna porazil Federer Nadala v tie-breaku.

Vždycky když jsme přišli na návštěvu k rodičům, chodili jsme za ním, na kus řeči. Slyšel jsem znovu tisíc různých historek a zážitků a každý z nich už nejmíň po tisící. A pokaždé mě moc bavilo ho poslouchat.

Vždycky mi říkal, když už jsem odcházel: „já tady ležím v noci, zavřu oči, a to je úplnej film. Všechno to vidím před sebou, dětství na Jakubáku…“ pak se rozplakal.

*

Umíral stejně jako žil. Vůbec ne lehce, ale bez hořkosti nebo zášti a za přítomnosti své rodiny, o kterou se celý život obětavě staral a která se mu tu péči a lásku snažila co nejvíc vracet. V posledních chvílích netrpěl a jeho život se naplnil bez bolesti, poklidně a smířeně.

Říká se, že smrt není tečka, ale dvojtečka. Ta větu nekončí, jen uvozuje větu další.

Jestli tam někde nahoře existuje nebe (a já věřím, že ano) vypadá to tam podle mě jako na Mostkách.

Stojí nahoře na zahrádce, v modrákách a v holinkách po kotníky. Teď zrovna dosekal u kůlny dřevo, hned vedle v králíkárně předtím nakrmil králíky a nasypal slepicím. Za chvíli na něj bude volat babička, oknem se sítí z koupelny: „Jarkóóó, oběéééd!“. Pokývne hlavou, zasekne sekyrku do špalku a vydá se zahrádkou k brance. A potom po schůdkách, co mají zábradlí jen po jedné straně, sejde pomalu dolů.

Život je příběh a příběh nekončí, dokud si ho lidé vypravují. Vypravujte svým dětem a dětem jejich dětí příběh jeho života. Dokud si ho budeme vyprávět, bude pořád mezi námi.

Dědo, měli jsme Tě moc rádi, pozdravuj babičku a odpočívej v pokoji.

Modlitba věřícího singla

                                        

               Chvíli se s tebou procházet a chvíli tě líp poznávat

               Chvíli se ti dvořit a chvíli ti lásku vyznávat

             
               Chvíli tě chci vlastnit a chvíli ti říkat pane

               Chvíli s tebou souhlasit a chvíli si myslet „ba ne“

             
               Chvíli na tebe křičet a chvíli se ti omlouvat

               Chvíli se s tebou rozcházet a chvíli si tě namlouvat


               Chvíli s tebou sexovat a chvíli sdílet jedno tělo

               Chvíli chodit do divadla a chvíli bejt zas jako dělo


               Chvíli s tebou bědovat a chvíli s tebou štěstím plakat

               Chvíli se s tebou radovat a učit naše děti kakat


               Chvíli být v dobrém rozmaru a chvíli na sebe se mračit

               Chvíli u moře se opalovat a chvíli spolu auto v dešti tlačit


               Chvíli vzdychat „už ne, už mám dost!“

                A chvíli provokovat „ještě jednou, pro radost?!“


               Chvíli tě chci podezřívat a chvíli ti slepě věřit

               Chvíli být sám v pokušení a chvíli vědět, že nemůžou se s tebou měřit


               Chvíli s tebou šílet a chvíli počítat ti vrásky

               Chvíli s tebou truchlit a za ruku tě držet z lásky


               Chvíli myslet na tebe a chvíli myslet na nás

               Chvíli myslet na sebe a chvíli myslet za nás


               Chvíli slyšet hlas kolovrátku a chvíli prosit boha „ještě jednou, od začátku“


               Chvíli sakra činit se a chvíli nad tím rokovat

               Chvíli s tím smířit se a chvíli proti tomu bojovat


               Chvíli chtít to vzdát a chvíli vydržet dál spolu se s tím rvát


               Chvíli smát se s tebou bezzubě a chvíli půjčovat ti brýle

               Chvíli vzpomínat kdo jsi a chvíli mluvit o své víle


               Chvíli… Za chvíli už zavřem oči a přitom nám bude opakovat,

               Dřív, než Cháron svoje veslo smočí - „teď slušelo by se poděkovat.“


               Tak děkuji - já Tobě a Ty mně - aspoň za tu chvíli a za to, že tě mám

               Za tu chvíli tady a za věčnost tam…

Kdy, když ne za deště

Poslední tři dny tu prší a nejmíň další tři dny tu pršet bude. Žijeme na dvou sedačkách v autě, když teda nepočítám tu postel, kterou máme postavenou vzadu. Jsme kamarádi, sex spolu z nejrůznějších důvodů mít nechceme. Jsme daleko od míst, kde bychom být chtěli a od lidí, s kterýma bychom teď být chtěli. Vlastně jsme tak daleko, že dál už být nemůžeme. Pokud mě tohle bezvětří nedonutí napsat další blog, tak nevím co už.

Strašlivá pauza, uznávám. Od posledního postu uplynulo hodně vody a v mezičase se toho hodně událo.

Naučil jsem se cizí jazyk natolik, že se mi podařilo úspěšně složit zkoušku a získat certifikát, kterej bude někoho zajímat asi jenom u nás doma. Potkal jsem ženu, s kterou si dokážu představit společnou budoucnost, blízkou i dalekou. Pokud budu mít štěstí, vrátím se domu, zaťukám u jejích dveří a pak spolu navážeme tam, kde jsme přestali. Pokud ne, … Nechci na to teď myslet.

Změnil jsem zemi. Kontinent, co je velkej jako celá Evropa a obyvatel má jak dvě Český republiky, jsem vyměnil za zemi, která se skládá ze dvou ostrovů, a bude mít štěstí, pokud se díky výbuchu nějaký sopky jednoho dne nepotopí.

Pracoval jsem celej v černym v největších australských vedrech a taky se trochu koupal na plážích tamtéž, několikrát změnil práci a taky bydlení, jedl pravý indický kari dvakrát denně, až už sem byl po čuchu od Inda pomalu k nerozeznání, jezdil na motorce po Bali a na prsou cejtil ruce, který mě doslova držely za srdce, procházel se po plážích na maličkatejch ostrůvcích v Indonésii a pak se rozhodl odjet a poznat svět ještě o kousek dál…

Potkal jsem spousty lidí. U některejch znám jen tváře, u některejch i jména. U některejch si je dokonce pamatuju a umim je vyslovit a některý si dokonce pamatujou a uměj vyslovit to moje. Potkal jsem spousty lidí a poznal jich jen pár. Rozpor, kterej spousty lidí na cestování láká a mě bolí.

Platonicky jsem se zamiloval do učitelky. Ona byla vdaná a já byl šťastně zadanej. Pokud vám to zní jako protimluv, vězte, že to byl velice povedenej románek. Škoda že ona o něm nevěděla. Nezamilovávám se často a už vůbec ne platonicky. Všechno musí bejt jednou poprvé.

Na sadu jsem trávil osm hodin denně. Sám se sebou a žebříkem. Když teda nepočítám ty stromy. Velice náročná disciplína. Všechny vaše trapasy, všechny ty okamžiky, kdy vás někdo zklamal a kdy jste někoho zklamali vy, všechny chyby, který jste v životě udělali (nebo alespoň ty, o kterejch víte), všechny drobný i větší prohry, všechny nejistoty a pochyby, všechny vaše hříchy se vám připomenou a točí se vám před očima. Být sám se sebou je pro někoho problém. Motýlek měl celu o sedmi krocích. Já měl celej sad.
O velikosti to vážně není.

Důležitý je vyjít z tohohle mentálního detoxu jako vítěz. Nevím, jestli jsem vyhrál, s žebříkem mám problémy pořád. Nicméně to negativní, co se stalo, už pro mě není téma k přemejšlení. To pozitivní, co se stane, teď ale je. A hlavně teda jak toho dosáhnout.

Zvláštní, jak se během relativně krátký doby člověku srovnaj priority. Bohužel to úplně nejdůležitější nemůžeme tak úplně ovlivnit. Moje rodina, přátelé a kamarádi jsou zdraví, alespoň v rámci možností. Hodně z nich je i šťastných - alespoň v rámci možností. Ten zbytek už máme velkou šanci ovlivnit sami. Bolí to, a někdy ne jenom nás, ale jde to.

Hádám, že sem se za tu relativně krátkou dobu trochu změnil i já sám. Můžu jenom doufat, že k lepšímu. Pořád jsem arogantní, ale našel jsem v sobě víc porozumění a tolerance. Pořád jsem nedochvilnej, ale snažím se s tím víc bojovat. Pořád si myslím, že svůj osud můžeme z velké části ovlivnit sami, ale už mám pochopení i pro ty méně šťastné. Pořád jsem cynickej, ale už dokážu dokoukat západ slunce (ovšem s poznámkama). Pořád mám rád ten pocit, že jsem někde doma, ale toulavý boty už asi nevyzuju.

Víc si vážím rodiny a přátel. Ne že bych si jich předtím nevážil, jen si jich teď vážím víc. Vzdálenost a čas většinou prověří vztahy poměrně důkladně. Nevím, jestli mi pořád chutná becherovka, ale pořád mám tu láhev, kterou jsem loni na Vánoce dostal. Když mi doma rodiče s něčím radili, dost často jsem se v duchu toulal někde úplně jinde. Když jsem se pak pozdějc toulal někde úplně jinde, dost často jsem se v duchu radil s rodičema. Jsem šťastný člověk. Za to dobré, co ve mně je, vděčím jim.

Během času jsem taky zjistil, jak rozdílný očekávání lidi maj, když přijde na cestování a co by jim to mělo přinést. Nevadí mi, že jsem si nešáh na pouštní písek, že nemám fotky před slavnejma budovama nebo u cedule s klokanem, že jsem se nenaučil surfovat, že jsem víc pracoval, než si užíval. Odjel jsem kvůli něčemu jinýmu. Odjel jsem, abych se mohl vrátit.

Alespoň na chvíli.

A jak se tam vlastně máš?

Stávám se obětí svých vlastních flirtů

zjevně tu chybí mi ta správná virtue

koukám jim pod sukně, i když maj kalhoty

přijde mi nelidský nesnášet faggoty

za cenu piva tady, koupíš doma tank

nejednou i přesto byl sem tu drunk

všichni se tvářej, že pijou jen Cappy

nikdo jim nevěří, když dělaj se happy

umim jen málo, dost mě tu melou

za těch pár chvilek, chyt sem jen hello

ruce mám ve dřezu, skoro už rok

spim pořád na zemi, piju jen hock

vydal se do světa, bez špetky rozumu

pražáček z evropy, k potomkům z West Hamu

na řeky prahu, mezi i přáteli

toužím se proletět, prohlížim chartery

přes všechny nezdary jsem tu fakt rád

do Thajska, na Bali - bude to hard!

Muž, který zachránil monarchii...

Nevěděl jsem, jak shrnout svoje pocity do dvou řádek statusu na FB, tak jsem se rozhodl věnovat tomu rovnou celej blog. Předem upozorňuju, že nebude ani trochu objektivní (baf – to je překvápko!). Bude totiž o filmu. A nebude to recenze. Jen názor zaujatého diváka.

To sem byl takhle jednou v kině. Poprvý. Teda jako ne poprvý, ale poprvý tady. Jít na film do toho kina kde sem byl já, má svoje výhody i nevýhody. Mezi nevýhody řadim to, že filmy tu dávaj bez českejch titulků (teda ve všech kinech, nejenom v tom mym) a mezi výhody řadim to, že sem tam šel v úterý, kdy maj zlevněný vstupný (teda ne ve všech kinech, jenom v tom mym).

Už pár dní tady na mě z plakátů koukaj tváře Marka Darcyho a kapitána Barbossy. Jeden má místo pirátskýho pláště a trojhranýho klobouku tvídový sako s proužkem a na hlavě konzervativní pěšinku a druhej má místo svetra s jelenem britskou námořní uniformu z 30.let. Jeden má místo děsivýho šklebu distinguovaný pohled občana britského impéria a druhej má místo unylýho šklebu přeslušnělýho právníka ušlechtilý výraz budoucího monarchy.  A oba hrajou jako bozi. Ale abych nepředbíhal.

Nevim, jestli ste někdy byli v kině. To funguje tak (alespoň u mě), že na Vás pár dní kouká z plakátů pár známejch tváří, jako upoutávka na novej film. Pak zaslechnete šuškandu od kámošů, případně na netu a pak nemáte jeden úterní podvečer moc co na práci, a jelikož je i ta správná nálada, vyrazíte do kina.

U stejný holky za stejnym pultem, který jsou stejný nejspíš ve všech multikinech na světě, si koupíte lístek a pak s díky odmítnete nabídku ke koupi popcornu případně popcornu a coca-coly za stejnou cenu. Jdete přece na film o britské monarchii! A kromě toho, když koukáte v kině na film a chroupete u toho popcorn, neužijete si většinou ani jedno ani druhý. Nehledě k tomu, že lidi kolem Vás si neužijou hlavně to druhý.

Pak Vám puberťák, s akné na tváři a se stínem pod nosem, co si začne holit až tak za rok, trhne lístek a řekne: „sál číslo tři“.

No a pak se posadíte - kino je poloprázdný - takže se posadíte nádherně do území nikoho. Prostě tak akorát, abyste při troše fantazie měli pocit, že jste v kině úplně sami. Pak pustěj upoutávky na nějaký jiný filmy – who cares! Během toho dorazí do sálu pár opozdilců, v ruce kornout se zmrzlinou, dvě vteřiny skenování sálu a už si sedaj na nejlepší zbylý místa. Naštěstí relativně daleko od Vás – tušíte, že chroupání těch kornoutů bude slyšet na dvě řady daleko.

Pak potemní zbytek světel a začne projekce.

Záběr na mikrofon, nákej strejda kloktá… Má to hezkou patinu a kameramanova hra se světlem Vás během pár minut dokáže vrátit o těch 70let zpátky.

Stadion ve Wembley.

„I have received…“ červený ďáblovo oko „t…t…t-t-t…..the….“ násobené ozvěnou a pohledem tísíců párů očí, koukajících se většinou do země.

--------------------

A pak už není nic. Není čas. Nejsou ty dva kornouty vpravo od Vás. Není ta ženská, co to přehnala s voňavkou, co sedí dvě řady za Váma. Není vedro – kraťasy se Vám nelepěj na stehna a necejtíte plyš opěradel na loktech, necejtíte ani vánek klimatizace vzadu na krku.

Je tam jen jeho Výsost princ Albert, Lionel Logue „obyčejný“ muž, který léčí poruchy řeči a je tam její Výsost lady Alžběta. Colin Firth, Geoffrey Rush a Helen Bonham Carter. A minimálně první dva by měli dostat Oscara – žádné vyšší ocenění ve filmu bohužel nemáme.

Příběh Vás naprosto vtáhne do děje. Na Firthovi můžete doslova oči nechat, a pokud v nějaké scéně vystupuje (a on vystupuje téměř ve všech) plátno patří jenom jemu. Naproti tomu Rushovi se při bližším pohledu podařilo něco téměř nemožného. Famóznímu hereckému koncertu Colina Firtha se přinejmenším vyrovnal, v některých scénách s vtípky a narážkami je mu v nejlepším slova smyslu vyrovnaným partnerem. Ostatně scény těch dvou patří k hereckým (procházka v parku) i emocionálním (pro mě osobně jedna z nejsilnějších scén – lepení letadýlka) vrcholům celého filmu.

Firth zahrál (budoucího) krále přesně tak, jak si ho - alespoň já - představuju. Noblesní, aristokrat (baf!), inteligentní a ušlechtilý, přesto prchlivý („jedna z mnoha mých chyb“), pochybující, umíněný i odhodlaný a vědom si svých povinností i práv jako dědice trůnu – prostě pravý profesionál.

Kromě toho zahrál poruchu řeči tak dokonale, že i lidi, kteří doopravdy koktají, jsem neslyšel koktat tak opravdově! Výše zmíněné vlastnosti přesně vybalancované a jejich dávkování v jednotlivých scénách je jednoduše precizní. V několika momentech máte přesně ten pocit „ať už se sakra konečně vymáčkne“ a v tu chvíli Vám dojde, že kdyby to natahoval jen o trochu dýl, znělo by to uměle, kdyby to slovo vyhrknul jen o vteřinu dřív, nebylo by to věrohodný. Dokáže Vám dostat do hlavy ten pocit, jak se asi cítí lidi s poruchou řeči, když chtějí něco (cokoliv!) říct. Přidejme k tomu lékařský fakt, že nikdo se s poruchou řeči nerodí, ale „získává“ jí až v průběhu života (nejčastěji v raném dětství) a máme psychologický obraz člověka, který naprosto nevěří sám sobě.  Což by ještě nebylo tak strašné, ovšem naše hlavní postava se momentálně musí stát právoplatným králem, který bude vládnout čtvrtině světové populace a navíc se schyluje ke světové válce v době, kdy má většina lidí ještě v živé paměti tu první – „velkou“. Národ se tudíž musí povzbudit projevem, prostřednictvím BBC. Králův hlas se ponese od Irska přes Keňu a Indii až po Austrálii – a živě!

Nemožné?! Ne když naproti Vám stojí Lionel Logue…

Geoffrey Rush dokázal ve filmu doopravdy nemožné. Hereckým projevem se vyrovnat Colinu Firthovi. Nebýt ani horší, ani lepší – prostě jiný, ale stejně excelentní. Jeho Logue je „obyčejný“muž, žijící na předměstí Londýna, jehož ordinace bez sekretářky („mám rád věci co nejjednodušší“) dává tušit, že nebude „jako Ti ostatní“. A je to právě jeho postava, která dělá celý film svěžejším, pestřejším a v neposlední řadě vtipnějším. Slyšel jsem Colina Firtha říkat v jednom rozhovoru, že nikdy netušil, jak moc se budou lidi v kině smát. Logueovi narážky, vtípky, občasná popichování a nahrávky „na smeč“ („pořád jste zadrhával na dvojitém w“) brilantně vyvažují tíživé momenty v nejrůznějších pasážích filmu (opět scéna s modelem letadýlka, první schůzka, usmíření). Navíc je na jeho postavě a její rodině krásně znázorněn význam krále pro tehdejší britskou monarchii a zejména pro obyčejné lidi, kteří „potřebují krále, za kterým by mohli stát“. Alespoň v době, kdy se blíží válka a jediný kdo, jak se zdá, bude schopen bránit se proti Hitlerovi, je Anglie.

Co říci o manželce prince Alberta, lady Elizabeth a pozdější Queen Mum? Helen Bonham Carter svojí rolí přesně vystihuje rčení „za každým velkým mužem stojí jeho žena“. Dodává zobrazovanému většinově maskulinnímu prostředí britské vrcholné politiky předválečné doby přesně tu porci ženskosti, která je potřeba, aby film nepůsobil přespříliš suchopárně a chladně. Řečeno kamarádovi u piva – dává tomu prostě šťávu, vole. A navíc, ve scéně, kdy Bertie dělá „pořádek v papírech“ by se každý druhý muž rád stal koktavým králem, jen aby měl takovou manželku… Vlastně každý první. Navíc i ona umí v omezeném prostoru své postavy prodat jakoby mimoděk i vlastnosti, které nejsou na první pohled úplně zřejmé. Lehce manipulativní, odhodlána udělat pro svého muže (a svou rodinu – a svůj status) možné i nemožné, nevzdává se, plně podporuje svého manžela, dodávaje mu sebevědomí i v těch nejbeznadějnějších situacích. Aristokratka přesně si vědoma své role, i toho, co se od ženy v její roli očekává. K tomu všemu přidá ženskou rafinovanost s tváří dobrosrdečné „lady“, která umí mluvit s lidem a přitom neztratí nic ze své modré krve (scéna u Loguea doma).

Celý film jen umocňují výkony vedlejších postav. Guy Pearce hraje abdikujícího krále tak dokonale, že byste mu nejradši dali rovnou pár facek (pěstí ne – jako muž se chovat neumí). Michael Gambon v roli starého autoritativního krále téměř středověkého typu i vystupování, který už nové době nerozumí a nemá v ní ani důvěru. Jennifer Ehle jako manželka Lionela Loguea, která je mu přesně tím, čím je lady Alžběta princi Albertovi. Timothy Spall jako buldok s doutníkem – Winston S. Churchill - neústupný, zásadový, jediný kdo je schopen se zorientovat ve vývoji tehdejších evropských událostí. A arcibiskup Dereka Jacobiho je zahraný tak dobře, že Vás přesvědčí, že hadi jsou ve skutečnosti slizcí (byť ve filmu žádný plaz nevystupuje)…

Pro úplnost dodám, že prostředí ve filmu působí možná poněkud chladně (Logueova pracovna a byt, ale i královský palác například) ale myslím, že přesně to bylo cílem. Konzervativní britská monarchie, ve všech směrech – vystupování, vyjadřování, atmosféra, oblečení, počasí atd. apod. Podle mě to absolutně není na škodu. Naopak, pomůže to navodit atmosféru a „přenesení se“ do jiné doby.

Mimochodem, při scéně Logueova konkurzu v divadelní společnosti, se publikum tady v Perthu směje o trochu víc, než kdekoliv jinde na světě. Až to uvidíte, pochopíte proč…

Kdyby se mě po projekci ptali, kolik bodů bych filmu udělil na stupnici od 1 do 10 a já mohl dát 12, dám 14…

Hádám, že každý z nás má nějaký svůj osobní žebříček hereckých výkonů, kterému zpravidla vévodí jeden a toho z trůnu hned tak někdo nesesadí. Tom Hanks ve Forrestu Gumpovi, Leonardo Di Caprio v Titanicu (nic proti), Robert de Niro v Zuřícím Býku, Meryl Streepová v Madisonských mostech, Anthony Hopkins v Mlčení Jehňátek, Al Pacino v Kmotrovi, Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem - jak komu libo…

Tak tomu mému už několik dní vévodí Colin Firth v Králově Řeči.

--------------------

„Zapomeňte na všechno ostatní a prostě mi to řekněte.“

Pak už vnímáte jen Beethowenovu dokonalou hudbu a prostřihy na národ poslouchající svého krále. Kdyby to natočili američani, bylo by to patetický až na půdu.

Jenže Vy v ten moment nevnímáte nic jiného, než téměř fyzickou lítost že nejste příslušníkem britského impéria. Protože tohle je přesně ten pocit hrdosti a sounáležitosti, který by měl každý zdravý národ mít. God save the k-k-king!

Fotka, a mávání z balkónu…

Sedíte na místě, dokud neskončí titulky. Pomalu a neradi se vracíte do reality. Od vznešeného krále k placení nájmu, od logopedie k mytí nádobí…

Když se rozsvítí světla, jste v sálu sami.

Pomalu se zvedáte, protahujete a při východu pokyvujete na toho poďobanýho puberťáka.

Jdete naproti přes ulici, do restaurace, kde normálně pracujete, když jste si zrovna nevzali den volna, abyste mohli jít do kina…

Sedám za bar a zdravim se s Marcelem, kolegou z Německa. „Co tu děláš, vždyť dneska nemakáš, ne?“

„Ne, byl sem v kině, tak sem sem zaskočil jen pozdravit…“

„Fakt? A na čem si byl?“ – „Králova řeč.“ – „O tom sem neslyšel“, zavrtí hlavou, „o čem to je?“ – “No, eeaah……“ nadechuju se, abych odpověděl…

Kouká na mě napůl pobaveně, napůl se zájmem…

“Ale o ničem… Běž se na to podivat, nedokázal bych Ti to přesně popsat…“

„Kolikrát si na tom byl, vole, že mi neumíš říct, vo čem ten film je?“ zubí se na mě…

Zhluboka se napiju. “Zejtra makáš?“ - stáčim řeč jinam….

Na začátku sem psal, že nevim, jak svoje pocity shrnout do statusu na FB. Teď už to vím.

Králova řeč. Jediný film, který jsem viděl v kině dvakrát. Zatím.