Můj první mejdan

„Osm! Osm vole… Vlastně skoro devět.“

„Já dvě, ale přijel sem nedávno …“

„Cha! Tak to se zeptej Bruna, ten vede… Zatím.“ zubí se sebejistě Pedro.

Sedim hluboko zanořenej v pohovce, usrkávám ze sklenice a celkem nevzrušeně pozoruju tu konverzaci.

Pedro, Mariu, Mustafa a Filipi se trumfujou, kdo tu sbalil víc holek. Sou to mladý kluci, ještě trochu telata. Jak je tak poslouchám, vrátil sem se do svejch šestnácti. Vyptávaj se jeden druhýho, kdo jich má na kontě víc. Nejmladší je Mustafa, přiletěl nedávno z Istanbulu - vyplesknutej naivní mladej zajíc, ostatní maj tendenci ho trochu mistrovat. Dopíjim a než se stihnou zeptat mě, zvedám se a jdu si pro pití. Neměl sem tu na ženský zatím vůbec náladu a navíc - „dneska radši piju.“

Ještě že tu nebydlim. Z malýho večírku na privátě - v pěknym bytě v centru - se vyklubala slušná party. Deset pozvanejch lidí se během dvou hodin rozrostlo odhadem tak na čtyřicet. Většina jsou moji spolužáci ze školy. Probíjim se davem do kuchyně, cestou zdravim známý tváře a připíjim si s těma, co sem ještě neznal.

Během toho si uvědomuju, že pár spolužáků už je pěkně mimo. Vlastně poprvé je vidim pít a vůbec poprvé je vidim opilý. Některý to moc nezvládaj, takže tu a tam někdo něco rozleje, upustí sklo nebo upadne.

Než dopiju další pivo, několik párů už se po sobě plazí. Jak už to tak bejvá, alkohol dává zlomyslně dohromady i dvojice, u kterejch by to nikdo nečekal – nejspíš ani samotný aktéři ne. A už vůbec ne za střízliva. Pár morálních kocovin už sem zažil, takže to pondělí ve škole jim nezávidim.

Před půlnocí sem potkal u ledničky Kaia. Je tu doma. Právě přišel z práce, a když viděl tu spoušť, usoudil, že nejrozumnější co může v tuhle chvíli udělat, je dát si panáka. Sdělil mi nejnovější info o plánovanym vejletu a taky že asi zabije Pedra, kterej celej tenhle mejdan spískal. Jsme s Kaiem hodně dobrý kamarádi, oba tu budem stejně dlouho, necelý dva měsíce. Brzo sme přišli na to, že i když on je ze Sao Paula a já z Prahy, máme na spoustu věcí podobnej názor.

Přichází Filipi, taky Brazilec - slušnej kolohnát - a Mustafa. „Jak to ten člověk dělá… Anglicky umí mizerně jako já, ale furt má nějakou holku…“ ukazuje do davu. Na kraji pohovky se do sebe doslova vpíjej Bruno a Švýcarka Elody. „Ta holka má zadek dost velkej i na můj vkus.“ odtuší Filipi. „Na můj taky. - A to už je co říct.“

„Máš pravdu, Bruno anglicky moc dobře neumí…“ povídá Kaio a kopne do sebe panáka „ale cizí jazyk nemusí bejt vždycky jenom překážka...“

„Navíc je jedno, jak umíš cizí jazyk, když jí ten svůj nacpeš hned po první větě do krku.“ dodávám já, zatímco všichni čtyři pozorujem tu živočišnost.

Jako by nás slyšeli, dvojice si najednou dává pauzu a Bruno si to namíří rovnou k nám. Natáhne se do lednice pro pivo a přitom se světácky usmívá. Je to malej skřet s kšiltem na stranu a džínama o dvě čísla většíma. Ale u holek má bůhví proč úspěch, to se musí nechat.

Cestou do koupelny, kam se jde před odchodem upravit, kolem nás prochází Elody. V tu chvíli se ho Mustafa bezelstně ptá: „Hele jak to máš vůbec s tou malou Thajkou, co minulej tejden odjela, Boon se myslim jmenovala… Já myslel, že spolu pořád chodíte?“ Obracim oči v sloup, Filipi se rychle napije, Kaio v sobě dusí smích. Zdá se ale, že alpská venuše nic neslyšela. Bruno je ovšem profesionál. Zátka zasyčí, týpek upije a povídá: „Je mi to líto… Vztahy na dálku obecně moc nefungujou, a tak sem to nechtěl nějak bolestně prodlužovat…“ A když už je Elody v bezpečný vzdálenosti, nakloní se k Turkovi a trochu podesraně dodá: “Příště se mě na takový věci ptej, až tu budu sám, ty vole…“ Když se Elody vrátí, odcházej s Brunem ruku v ruce.

„Kdybych od Maria nevěděl, že si Bruno s Boon obden telefonujou, skoro bych mu věřil.“ naklání se k nám Filipi „Boon sem prej chce přijet zase někdy v lednu, a to už bude zase pryč Elody.“ zakření se spiklenecky.

„Ale vždyť řikal, že se spolu rozešli?!“ - zkoumavě pozoruju, jestli ten Turek není náhodou blonďatej. „Jak tyhle mohli dobýt polovinu Evropy, to nepochopim.“  Kaio se shovívavě usměje. „Boon má přijet až v lednu…“ napovídá…

Nic…

„Do tý doby je lepší holka s velkym zadkem tady, než holka s malym zadkem tam.“ dodává Filipi, kterej už to nemoh vydržet.

Konečně se mu rozsvěcuje žárovka nad hlavou.

„Lepší teplý pivo než studená Švýcarka.“ dodávám, spíš tak pro sebe, já. Tentokrát vidim otazníky nad hlavama všech třech. „Eeah...“ nadechuju se, abych to vysvětlil. „Ale nic…“ polykám pivo a splachuju toho Cimrmana, co se ztratil v překladu.

„Hej! Vypadněte s tim ven!“ přerušuje drbárnu Kaio a pakuje na balkón borce, co chtěli to brko odpálit normálně v obýváku. Uvolňujem zácpu před ledničkou a já si jdu zase sednout do hloučku před televizi. Sice je zapnutá, ale není puštěnej zvuk. Místo toho hraje z repráků nějaká brazilská muzika. Zpívaj ovšem španělsky, pokud se nepletu, tak nevim.

Vedle mě si sedá Renáta. Blondýna z Ria, dokončila u nich veterinu a sem si přijela zlepšit angličtinu, aby pak doma mohla ošetřovat mazlíčky i bohaté zahraniční klientele. Na první pohled už má dost. Chvíli se mi snaží vysvětlit, že jí dneska změnili rozvrh ve škole (což mi řikala už dneska ve škole), pak se kolem mě chvíli jen tak kroutí a pak zničehonic vyhrkne: „Chceš se líbat?“ rozkašlu se, pití mi teče po bradě. Zrovna tohle sem nečekal. Chvíli jí trochu hořce pozoruju. „Kdes byla včera večer, když sem lez do studený postele…“

„Eehr, nechceš si dát nejdřív se mnou panáka?“ – přikyvuje a snaží se o rozpustilej úsměv. Musim se smát, ještě sem jí takhle neviděl. „Tak já pro to skočim.“ zvedám se, abych se taktně vypařil.

Jednak sme dobrý kamarádi a bylo by to divný - jako kdyby spolu něco měli Chandler a Phoebe. Jednak taky tipuju, že bude brzo zvracet. A kromě toho – „dneska radši chlastám.“

S plnou sklenicí se připojuju ke skupince, kde má momentálně slovo Tatiana. Mladá holka, dělá v jedný auditorský firmě v Moskvě. Nenávidí Putina. Miluje U2. Je alergická na včelí bodnutí a tatínek se jí to kdysi po jednom žihadle snažil rozehnat vodkou. Přežila to, ale alergická je furt. Zato vodky snese skoro tolik co já piva. Ideální sparing partner pro dnešní večer. Kecáme o hokeji, cestování a Karlovejch Varech.

Než se otočim, je půl druhý v noci a nejvyšší čas vyrazit na vlak. Jdu se rozloučit s Kaiem. Zrovna s Filipim a Alejandrou řešej, čí jsou ty boty na protější střeše. „Kriste, tady to dneska nedopadne dobře.“ 

„Budu muset jít, draku…“ Domlouváme na zejtra sraz, půjdem se pozeptat do autopůjčovny - po něčem skromnym, ale spolehlivym. „Co uděláme támhle s Lindsey Lohan?“ ptá se mě pobaveně Kaio a hlavou pokyvuje směrem k televizi. Renáta se snaží tancovat mezi stolkem a pohovkou a natřikrát se pokouší sundat si tričko. Pedro a pár dalších vlčáků nadšeně tleská do rytmu. „Nech jí tu přespat, ráno Ti ještě ráda pomůže uklidit…“ povídám se smíchem.

„Nebo by mohla přespat u mě.“ pomlaskne Filipi a napůl vážně si ji změří pohledem.

„Nech jí tu přespat!“ zakoulim očima na Kaia a Filipi se zašklebí.

Kaio se chechtá. Podáváme si ruce, pusa od Alejandry a sbíhám schody na ulici.

Cestou na vlak ještě mrknu nahoru do okna. Kolumbijec Mariu, kluk co je podobnej tomu černochovi z A-Teamu, zrovna začíná dělat striptýz… Ostatní ho mohutně povzbuzujou.

„Zatraceně, musim si sehnat nějaký bydlení blíž k centru….“