„WATCH OUT, MAN!“
Cizí ruka tě popadne za biceps a nekompromisně zatáhne o dva kroky dozadu, zpátky na chodník. Kolem tebe prosviští ženská v japonskym autě. Z úplně jiný strany než bys jí čekal, ani nezatroubí.
Jsi v šoku, všechno se seběhlo hrozně rychle. Než si stačíš uvědomit, co se vlastně stalo, automaticky trošičku hrbíš ramena, otáčíš se a úlek v tvejch očích na okamžik střídá čistá agrese. Jsi tu teprve krátce. V cizí zemi, v cizím městě, plnym cizích lidí. Podvědomě máš pořád zapnutej obrannej mód.
Jsi v šoku, všechno se seběhlo hrozně rychle. Než si stačíš uvědomit, co se vlastně stalo, automaticky trošičku hrbíš ramena, otáčíš se a úlek v tvejch očích na okamžik střídá čistá agrese. Jsi tu teprve krátce. V cizí zemi, v cizím městě, plnym cizích lidí. Podvědomě máš pořád zapnutej obrannej mód.
Proti tobě stojí usměvavej čtyřicátník v rozhalence, ale když se střetnou vaše pohledy, na moment se mu bleskne v očích zmatek a pak odhodlanost. O půl vteřiny pozdějc už si oba uvědomujete to směšný nedorozumění. Cejtíš, jak se ti uvolňujou zaťatý svaly v celym těle.
Pořád seš ale trochu vykulenej, zmůžeš se jenom na „Thanks.“ – „No worries, mate.“ Už se zase usmívá, přehazuje si noviny zpátky pod druhou ruku, usrkává kafe z kelímku a pokračuje ve svojí cestě do kanceláře.
Pořád seš ale trochu vykulenej, zmůžeš se jenom na „Thanks.“ – „No worries, mate.“ Už se zase usmívá, přehazuje si noviny zpátky pod druhou ruku, usrkává kafe z kelímku a pokračuje ve svojí cestě do kanceláře.
„Ty vole, musíš se tady koukat na obě strany.“ V ruce žmouláš adresu banky, potřebuješ si tu otevřít účet. Jsi na dalšim přechodu, tentokrát už se světlama. Radši se ale stejně rozhlížíš. “Pokaždý bys nemusel narazit na tak pohotovýho týpka, jako byl ten aussie se Starbucksem.“ V duchu tě taky napadá, že podle toho jak jela ta ženská rychle, ušetřil ti 15% za spoluúčast, minimálně za nějakou sádru…
Nejdřív doprava, pak doleva, pak zase doprava a pak teprve přejít - jako ve školce. Ze začátku je to hroznej nezvyk.
Vždycky, když tu jedeš autobusem a řidič krouhne ostrou pravotočivou zatáčku, máš pocit, že se musíte stoprocentně převrátit. „Ta odstředivá síla nás prostě musí vynést ze zatáčky.“ Zatracený řízení na druhý straně.
Všechno je tu jinak. Když nastupuješ do busu, přiložíš kartu ke čtečce a ta ti strhne jízdný. Ještě důležitější ale je, „pípnout“ si kartu i při výstupu. Když to neuděláš, tvůj terminál zůstane otevřenej a TransPerth (místní dopravní podnik) ti naúčtuje plnou sazbu. Za celou trasu, i když jsi jel třeba jen jednu zastávku. „Did You tag off?“ Tyhle cedule jsou v každym busu na dveřích.
Prvních pár dní se tu doslova motáš.
Chvíli trvá, než ti dojde, o co se jedná.
Když je kdekoliv zúženej prostor – podchod, průchod, chodník v rekonstrukci, úzká chodba ve škole, ulička v autobusu, jezdící schody – lidi si tu automaticky stoupaj vlevo. Když je prázdnej bus, můžeš se vsadit, že prvních pár lidí se posadí nalevo.
I tu blbou frontu v trafice stojej zleva doprava.
I tu blbou frontu v trafice stojej zleva doprava.
Všim sis, že to může mít zvláštní vliv na lidský chování.
Pokud někomu zastoupíš cestu jednou za den, stane se. Prostě jste na sebe narazili. Pokud se to stane třikrát, přijde ti, že je tu docela dost lidí, i takhle přes den – zřejmě živý město. Pokud se ti to stane šestkrát, řekneš si, že tu ty debilní aussies pořád něco stavěj a v centru není místo k hnutí. Pokud se ti to ale stane po desátý, začne to mít plíživej vliv na tvoje sebevědomí.
Pořád se někomu pleteš pod nohy. Pořád do tebe někdo šťouchá, byť omylem. Pořád uhybáš a pořád na špatnou stranu. Pořád se omlouváš tou svojí špatnou angličtinou. A najednou to město není příjemný. Ani nevíš proč, ale máš pocit, že sem prostě nepatříš. A pak ti to dojde.
Pokud někomu zastoupíš cestu jednou za den, stane se. Prostě jste na sebe narazili. Pokud se to stane třikrát, přijde ti, že je tu docela dost lidí, i takhle přes den – zřejmě živý město. Pokud se ti to stane šestkrát, řekneš si, že tu ty debilní aussies pořád něco stavěj a v centru není místo k hnutí. Pokud se ti to ale stane po desátý, začne to mít plíživej vliv na tvoje sebevědomí.
Pořád se někomu pleteš pod nohy. Pořád do tebe někdo šťouchá, byť omylem. Pořád uhybáš a pořád na špatnou stranu. Pořád se omlouváš tou svojí špatnou angličtinou. A najednou to město není příjemný. Ani nevíš proč, ale máš pocit, že sem prostě nepatříš. A pak ti to dojde.
Sedíš v obchoďáku, venku prší. Čekáš, až se ti připojí wifina. Stolek je u prosklený stěny, koukáš na náměstí pod sebou. Je do tvaru písmene U a ty sedíš proti jeho otevřenýmu konci, máš ideální rozhled. Čekáš, zevluješ. Venku prší, a tak se lidi snažej chodit u kraje, aby je aspoň trochu kryly štíty střech okolních domů. „Načítá se to sakra pomalu.“
A v tom ho uvidíš. Koukáš na něj sice dost z vejšky – sedíš v 2. patře – ale i při osobním kontaktu by musel bejt malej. Japoneček. Míří při kraji náměstí směrem k tobě. A proti němu dav lidí. Pořád se před nima motá, uhybá, poskakuje do stran, kličkuje. Když se lidem snaží uhnout na jeho pravo (do deště, je to přece jenom uctivej Japonec) protijdoucí mu uhnou automaticky na svoje levo. A zase se jim plete pod nohy. Probíjí se davem a nevidí, že lidi co jdou taky jeho směrem, ale NALEVO, postupujou mnohem rychleji. Zvláštní je, že čím víc se dostává kupředu, tím je menší. Mnohem menší, i když se k tobě přibližuje. „To bude to sebevědomí.“
A pak si všimneš ještě něčeho. Těch lidí tam najednou není tolik. Totiž je, ale už ti to tak nepřijde. Pohybujou se nějak víc organizovaně, než se ti zdálo. Pohybujou se totiž NALEVO.
A pak si všimneš ještě něčeho. Těch lidí tam najednou není tolik. Totiž je, ale už ti to tak nepřijde. Pohybujou se nějak víc organizovaně, než se ti zdálo. Pohybujou se totiž NALEVO.
Je to jako kdybys tancoval s holkou, koukal sis celou dobu na nohy, počítal kroky a měl při tom soustředění vyplazenej jazyk…
„Celou dobu jsi hladil Perth proti srsti, Ty vole…“
Žádné komentáře:
Okomentovat