A man leaves much...

„A man leaves much, when he leaves his own country.“

                                                                                 Cormac McCarthy

Sedím a koukám. Nikdy jsem to neviděl. Moje cynický srdce pláče a moje jiný já se dojímá. Nikdy bych nevěřil, že takhle můžou vypadat mraky. Mraky! Takový ty šedivý věci nahoře, kvůli kterejm lidi v Praze brblaj a snažej se schovat nebo aspoň popoběhnout do tramvaje. A když se pak tyhle věci přeměněj na vodu, tak lidi zase brblaj, že pořád akorát prší a že maj mokrý nohavice. Patřim mezi tyhle lidi a ten pohled mě dostal.

Vždycky, když sem někde viděl fotku hory v oblacích, ranní opar na horský chatě nebo tak něco, přišlo mi to zoufale kýčovitý a zíval sem u toho nudou. Teď, když koukám ven z letadla okýnkem velkym tak akorát, napadla mě dokonce myšlenka, že dostat se do nebe nemusí bejt zase tak špatný. Asi se budu muset začít častějc koukat nahoru. Všude bílo, čisto, klid a parádní výhled. Ten výhled! Chvilku sem ho záviděl dokonce i pilotům - já, korunní princ všech cyniků! Nejhorší je, že vim, že časem mi to přijde kýčovitý a nudný zase. Vono to totiž nudný a kýčovitý možná je. A kromě toho - moje cynický já mi našeptává, že v pekle bejvá větší sranda.

Zvláštní je, že mi ten pohled shora evokuje různý vzpomínky.

Nikdy bych nevěřil, že pole někde u Kasselu vypadaj jako čerstvě usychající dlažba u bazénu. U bazénu na letnim táboře, kde jsem strávil podstatnou část svýho dětství a dospívání. A poznal podstatnou část svejch budoucích přátel. A potom najednou červená. Temně cihlovou střídá sytější maková. Pro někoho možná nic moc, ale když Vám bylo patnáct, slunce Vám ospale sušilo záda a Vy jste věděli, že máte před sebou ještě dva tejdny volna s kámošema, ta vzpomínka Vás příjemně zahřeje, navzdory klimatizovanýmu letadlu někde nad Evropou.

Nikdy bych nevěřil, že země u Düseldorfu vypadá jako listí a kůra, co občas plavává na hladině přírodních koupališť.

„Muž opouští hodně, když opouští svou zemi.“ Pořád dokola mi to zní v hlavě.  Narazil jsem na to kdysi na netu, když jsem vůbec netušil, kdo Cormac McCarthy je. Teď toho o něm nevim o moc víc, ale jedno vim. Ten chlap má pravdu. Napjatýmu očekávání z toho co bude, se snažej podtrhnout nohy myšlenky na kamarády, přítelkyni, rodiče a „to svý jistý.“

Ze zamyšlení mě vytrhává steward s blonďatym melírem. Mladej kluk, modýlek, vypadá trochu jako mončičák.

„Would you like something to drink?“  - „No,thanks.“

„Nothing?“  - „No, no, thank you.“

Střih. Ležim doma v posteli. Totiž ne doma. Doma sem se naposled cejtil u našich a pak v bytě po bráchovi. Tenhle je sice taky po bráchovi, ale jinym. Ležim v posteli a mám mokrej nos. Mokrej nos a zavřený oči. Jestli mi něco dělá fakt problémy, tak je to koukat se, jak ženská pláče. Hlavně když je to kvůli mně. Když se se mnou loučila matka, musel sem jít rychle pryč. Jenže teď se se mnou neloučí matka, ale jiná ženská. A ten mokrej nos mám od ní. Za těch, i s pauzama 8 let, jsme si zvykli lehávat u sebe fakt blízko. Tak blízko, že když kvůli něčemu brečela, měl jsem mokrý tváře taky. A většinou brečela kvůli mně.

„Excuse me, I‘ve changed my mind. Could I get this?“ ukazuju na lahvičku whiskey na vozíku. Mončičák se šklebí - podává mi pití. Asi si myslí, že mi není dobře z letu a potřebuju panáka. Vlastně má částečně pravdu, ale jinak, než by myslel.

Naleju si, pomalu usrkávám a dávám si pauzu. Pauzu od všeho. Prostě chvíli jen tak dejchám. „Kurva, seš nějak naměkko.“ Panák mě trochu srovnal a korunní princ se začíná probouzet. Koukám z okna. No fakt! Úplně jako takovej ten přírodní bordel, co bejvá na koupalištích.

Koupaliště. „Proč se nekoupeš? Vždyť je vedro, pojď s náma do vody…“ Usmívá se na mě. Koukám do těch očí, který mi pár let na to budou smáčet nos a tváře a nic neřikám. Nedokázal bych jí to vysvětlit a to mě frustruje. A kdybych nad tim přemejšlel dýl, byl bych na ní hnusnej. I když bych chtěl bejt hnusnej hlavně sám na sebe. Nemám prostě náladu, žádnej zvláštní důvod. A kromě toho - jsem na dovolený - kde lidi většinou dělaj jenom to, na co náladu maj...

...

Vzpomínám si teď na jednoho učitele. Dával nám při volný hodině sadu otázek z psychologickýho testu. Doplňte větu: „Sám se sebou…“ 
Kamarád tenkrát napsal „…provozuju sex nejradši.“ Všichni sme se smáli. 
Pak šel ten učitel ke mně - „bych asi nevydržel.“ Neřek nic, jen se na mě kouk a povytáh obočí.
...

„Proč musíš letět do tý Austrálie?“ Koukám do těch hebkejch očí a mektám něco o angličtině a zkušenostech. „A chceš, abych tam jela s Tebou?“ Neřikám nic a zavírám oči. Cejtim jak mi vlhnou tváře. Sám se sebou bych nevydržel a ona to vydržela 8let.

„A man leaves much, when he leaves his own country.“

Ten chlap má sakra pravdu.